Judikatury

Nerovnovážná smluvní pokuta v neprospěch spotřebitele / nicotnost rozhodčího nálezu ve spotřebitelském sporu

Ujednání, které vylučuje možnost jednostranného odstoupení od smlouvy, je v rozporu s dobrými mravy.   § 39 ObčZ

 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2004                 Dle judikatury Nejvyššího soudu nelze platně sjednat dohodu, kterou by byla vyloučena možnost jednostranného odstoupení od smlouvy, neboť by takové ujednání bylo v rozporu s dobrými mravy. Taková dohoda by dle Nejvyššího soudu vyloučila možnost odstoupení od smlouvy i v případě flagrantního porušení smlouvy některým účastníkem a znamenala by, že druhý účastník je nucen po dlouhou dobu setrvávat v takovém závazkovém vztahu v podstatě bez možnosti obrany svých práv. Taková dohoda je tudíž dle ust. § 39 občanského zákoníku neplatná.

Vrchní soud v Praze v rozhodnutí (12 Cmo 496/2008) zaujal stanovisko: „Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce (rozhodů) ad hoc nebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) a  stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným řádně ve smyslu § 13 zák. č. 216/1994 Sb. na základě zvláštního zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná.“

Nejvyšší soud ČR v usnesení (32 Cdo 2227/2007) došel k závěru: „Jestliže byl v daném případě podle odvolacího soudu platně sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla (Jednací řád pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s.), pak se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů (§ 13 odst. 2 ZRŘ) nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku. V tomto směru je tedy důvodná námitka dovolatelky, že na rozdíl od stálých rozhodčích soudů neexistují pravidla pro vydávání řádů rozhodců ad hoc, takže takové pravidlo může být ze strany tohoto rozhodce či rozhodčího soudu libovolně měněno.“

 Z judikátů Nejvyššího soudního dvora Směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách
ve spotřebitelských smlouvách. dne 31.3. a 1.4. 1998 vydal soud rozsudek, o tom, že:
1 "Ochrana poskytovaná spotřebitelům podle článku 6 a 7 směrnice Rady 93/13/EHS
ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách vyžaduje,
aby,mohl vnitrostátní soud přezkoumat Z MOCI ÚŘEDNÍ, zda je podmínka obsažená ve
smlouvě nepřiměřená, pokud zkoumá přípustnost žaloby podané k vnitrostátním soudúm."
Rozsudků je tam několik. (Dokonce tam tento termín neoficiálně uvádějí jako
"zneužívající klauzule")

 Dle judikatury Nejvyššího soudu nelze platně sjednat dohodu, kterou by byla vyloučena možnost jednostranného odstoupení od smlouvy, neboť by takové ujednání bylo v rozporu s dobrými mravy. Taková dohoda by dle Nejvyššího soudu vyloučila možnost odstoupení od smlouvy i v případě flagrantního porušení smlouvy některým účastníkem a znamenala by, že druhý účastník je nucen po dlouhou dobu setrvávat v takovém závazkovém vztahu v podstatě bez možnosti obrany svých práv. Taková dohoda je tudíž dle ust. § 39 občanského zákoníku neplatná.

 NÁLEZ Ústavního soudu ČR ze dne 10. 10. 2007
K právu na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy ve smyslu § 457 občanského zákoníku
sp. zn. I. ÚS 383/05

Z dikce ust. § 457 občanského zákoníku jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany. Ty mají vůči sobě vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Ze zákona vzniká tzv. synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána (srov. Švestka, J. Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 820).

Z toho je zřejmé, že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní nebo pasivní legitimaci) z plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách.

NÁLEZ Ústavního soudu ČR ze dne 17. 2. 2010
K posuzování úmyslu u bezdůvodného obohacení
sp. zn. I. ÚS 1737/08

Obecné soudy musí nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. Povinnost obecných soudů rozpoznat základní právo a poskytnout mu ochranu platí tím spíše v případě, kdy v posuzovaném vztahu svědčí základní právo toliko jedné straně sporu, zatímco druhé straně žádné hmotné základní právo (přirozeně vyjma práva na spravedlivý proces) nesvědčí a vzhledem k okolnostem ani svědčit nemůže, resp. v jejím postavení se odráží toliko ústavní princip, nikoliv hmotné subjektivní základní právo.

V daném případě přichází v úvahu možný konflikt základního práva stěžovatele s principem právní jistoty, který je v právním řádu konkrétně reprezentován například též institutem promlčení. Principu právní jistoty, který by v předmětné situaci ve svých důsledcích mohl svědčit vedlejším účastníkům, se však lze dovolávat a lze ho považovat za korektiv ochrany legitimního očekávání pouze za situace, kdy se jej dovolává subjekt v dobré víře. Není-li subjekt v dobré víře, nemůže v jeho případě působit ani princip právní jistoty jakožto korektiv ochrany legitimního očekávání.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2010
Bezdůvodné obohacení. Plnění na základě zrušeného vykonatelného rozhodnutí
sp. zn. 28 Cdo 3033/2009

I. Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně i jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva - tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno - plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv.

II. Spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak trvá i v případě zrušení pravomocného a vykonatelného rozsudku, který ho deklaroval, a poskytnuté plnění bylo od počátku i nadále podloženo právním důvodem; nemůže proto být posuzováno jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl. Jestliže však právní důvod pro plnění dán nebyl a původní rozsudek tak byl nesprávný, spočívá právní důvod plnění jen ve vykonatelném soudním rozsudku; jeho zrušením do té doby existující právní důvod odpadá a dříve zaplacené plnění se stává bezdůvodným obohacením.

III. Plnění poskytnuté v souladu s povinností uloženou v pravomocném rozhodnutí příslušného státního orgánu není plněním bez právního důvodu nebo plněním z důvodu, jenž následně odpadl, a to až do chvíle, kdy bude toto pravomocné soudní rozhodnutí případně zrušeno pro to, že nárok jednoho z účastníků vůči dalšímu účastníkovi neměl oporu v hmotném právu.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2003
Bezdůvodné obohacení. Promlčení závazku. Neplatný právní úkon
sp. zn. 29 Odo 813/2001

Vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.) je obchodním závazkovým vztahem; právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák. Smlouvu o úvěru (§ 497 obch. zák.) může jako věřitel uzavřít kterýkoli subjekt. *)

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005
Právo na úroky z prodlení při vydávání bezdůvodného obohacení
sp. zn. 33 Odo 871/2005

Pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není splatnost stanovena, je třeba vycházet z § 563 občanského zákoníku, splatnost podle tohoto ustanovení nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění. Teprve od této výzvy vzniká při nevydání nárok na úroky z prodlení.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2002
Bezdůvodné obohacení
sp. zn. 29 Odo 55/2001-53

Ani v případě, že vznikne bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu mezi podnikateli v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, není namístě aplikace obchodního zákoníku v otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a použije se úprava podle občanského zákoníku.


ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2004
Bezdůvodné obohacení. Obchodní zákoník. Obchodněprávní vztah
sp. zn. 32 Odo 805/2003

Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním bez právního důvodu je pak rozhodující i pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu se řídí právní úpravou zákoníku občanského či obchodního

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003
Bezdůvodné obohacení. Promlčení
sp. zn. 35 Odo 619/2002

Vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve vztazích mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkajících se zabezpečování veřejných potřeb, bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 6. 2008
Bezdůvodné obohacení. Rozsah bezdůvodného obohacení
sp. zn. 32 Odo 1754/2006

I. V případě investic do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté.

II. Rozsah bezdůvodného obohacení není v případě opravy (úpravy) věci vymezen náklady, které vynaložil ten, kdo opravu věci provedl, nýbrž částkou, kterou nabyl bezdůvodně obohacený a která se rovná rozdílu mezi hodnotou věci před a po provedení opravy (úpravy), protože podle § 458 odst. 1, věty první, obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo neoprávněně získáno.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2003
Kupní smlouva. Odstoupení od smlouvy. Promlčení. Obchodní závazkový vztah. Bezdůvodné obohacení
sp. zn. 32 Odo 52/2003

I. Není vyloučeno, aby závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož se úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním.

II. Rozhodující pro řešení otázky, který právní předpis je nutno použít (při posuzování promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení), je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003
Obchodní zákoník a bezdůvodné obohacení
sp. zn. 32 Odo 861/2001

Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové vztahy (srov. § 1 odst. 2 obchodního zákoníku). Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, však neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé vstupují, nelze pouze z toho, že určitý závazkový vztah je upraven jen v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z bezdůvodného obohacení nevyplývá ani z ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku, jež je aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II. části třetí obchodního zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku občanském. To, zda v konkrétním případě má závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení obchodní povahu či nikoli, odvisí od řešení otázky, zda ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo při podnikatelské činnosti stran (srov. § 261 odst. 1 obchodního zákoníku).

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001
Počátek subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
sp. zn. 25 Cdo 968/99

Počátek subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se neváže k datu splatnosti, jak je tomu u počátku obecné promlčecí doby podle § 101 obč. zák., ale k jiné skutečnosti, kterou je vědomost oprávněného o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se obohatil. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) pak nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, vzniká okamžikem, kdy odpadl právní důvod již poskytnutého plnění.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003
Promlčení podle obchodního zákoníku
sp. zn. 35 Odo 619/2002-232

Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku), neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (§ 391, 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení v poměru k ustanovení § 107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002
Promlčení při bezdůvodném obohacení
sp. zn. 33 Odo 877/2001

Počátkem běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Není přitom rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2001
Neplatnost právního úkonu. Bezdůvodné obohacení
sp. zn. 33 Cdo 1924/99

I. Jestliže ten, kdo jinému plnil, nebyl k tomuto plnění vůči němu smluvně zavázán, nejedná se o plnění závazku ze smlouvy, jejíž platnost by mohla být posuzována z hlediska její formy. Nedostatek písemné formy může sice způsobit v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 obč. zák. neplatnost právního úkonu, jímž byl založen závazek, nemůže však způsobit "neplatnost" vlastního poskytnutí plnění.

II. Pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení by otázka platnosti smlouvy z hlediska dodržení její formy mohla mít význam, pokud bylo plnění na základě smlouvy poskytnuto. Pokud ale poskytnuté plnění není plněním závazku ze smlouvy, nemůže se ani v případě její neplatnosti jednat o plnění přijaté na základě neplatného právního úkonu a  nevznikne nárok na bezdůvodné obohacení.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2008
Počátek objektivní promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné smlouvy
sp. zn. 33 Odo 1136/2006

I. Předpokladem stanovení počátku objektivní promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení je v prvé řadě kladná odpověď na otázku, zda bezdůvodné obohacení vzniklo, a na ni navazující závěr, kdy se tak stalo.

II. Spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. Není ovšem vyloučeno, že účastník neplatné kupní smlouvy vydá věc jejímu vlastníku (tj. osobě odlišné od osoby, od níž měl věc nabýt) přímo a nikoli svému smluvnímu partnerovi.

III. Z uvedeného vyplývá, že počátek promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení nemůže být za situace popsané v bodě II. v okamžiku vzniku neplatné smlouvy, neboť vlastník věci nebyl její smluvní stranou.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2007
Bezdůvodné obohacení
sp. zn. 33 Odo 1482/2005

Skutková podstata bezdůvodného obohacení (§ 454 obč. zák.) je naplněna  tehdy, jestliže existuje právní povinnost k plnění na straně povinného subjektu a současně dojde ke splnění této povinnosti subjektem, který neměl povinnost plnit. Povinnost proto musí existovat k okamžiku, kdy je subjektem, který za jiného plní, plnění poskytnuto. Pokud by totiž bylo poskytnuto plnění v době, kdy právní povinnost z jakéhokoliv důvodu již neexistovala, nelze hovořit o tom, že by plněním jiného vznikl povinnému prospěch spočívající v nezmenšení jeho majetku. Proto ten, kdo poskytl plnění, může náhradu požadovat nikoliv po tom, komu plnil, ale po tom, jemuž plněním bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy po tom, za koho plnil.


ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2006
Bezdůvodné obohacení. Plnění poskytnuté z právního důvodu
sp. zn. 32 Odo 432/2005

Dospěje-li soud k závěru, že žalobní nárok z titulu bezdůvodného obohacení není v souzené věci dán, protože plnění bylo poskytnuto z právního důvodu, je zcela nepostačující takový důvod pouze konstatovat, nýbrž je nutné současně takový právní důvod vymezit a právně posoudit.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2009
Bezdůvodné obohacení. Zjišťování skutkového stavu odvolacím soudem
sp. zn. 33 Odo 1785/2006

I. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení je objektivního charakteru a předpokladem jejího vzniku není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění; podstatné je pouze to, že stav obohacení vznikl.

II. V případě, že soud prvního stupně provedl důkaz, avšak žádná skutková zjištění z něj neučinil, odvolací soud nesmí takový důkaz považovat bez dalšího za zdroj pro svá skutková zjištění. Takovýto důkaz může být způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu a pro jeho závěr o skutkovém stavu jen tehdy, jestliže jej zopakoval (tj. znovu jej provedl stejným způsobem, jako kdyby před soudem prvního stupně nebyl vůbec proveden).

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2003
Odstoupení od nepojmenované smlouvy. Vydání plnění z bezdůvodného obohacení
sp. zn. 33 Odo 492/2001

I. Podle ustanovení § 48 obč. zák. od smlouvy (tedy i smlouvy nepojmenované) může účastník odstoupit, jen jestliže je to v občanském zákoníku stanoveno nebo účastníky dohodnuto.

II. Ustanovení § 457 obč. zák. navazuje na ustanovení § 451 obč. zák. a stanoví základní důsledky plynoucí z bezdůvodného obohacení ať při neplatnosti nebo při zrušení smlouvy; vztahuje se pouze na smlouvy, pro něž je rozhodující občanské právo. Z hlediska promlčení nároku na vydání plnění je třeba co nejúplněji zjistit skutečný stav věci, tj. úmysl a projevy účastníků, obsah jejich dosavadního jednání, důvody, pro které ze smlouvy sešlo, aby bylo možno posoudit, jaký byl skutečný právní důvod platby, zda zanikl a kdy.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2006
Změna žaloby. Bezdůvodné obohacení
sp. zn. 33 Odo 1310/2004

O změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2001
Nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důkazní břemeno
sp. zn. 25 Cdo 1167/99

Jestliže je od počátku nesporné, že žalovaný přijal od žalobce určité plnění, a žalovaný v řízení neprokázal právní důvod, na jehož základě toto plnění přijal, nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení při právním posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák. a ani nesprávný právní názor při hodnocení věci z hlediska důkazního břemene.

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2007
Provádění důkazů u soudu. Počátek běhu promlčecí doby
sp. zn. 26 Odo 1689/2005

I. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout, které z důkazů provede (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze soudu vytýkat neprovedení důkazů; pochybení v tomto směru se může v rozhodnutí soudu projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tak napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

II. Právu na vydání bezdůvodného obohacení je určena dvojí promlčecí doba: subjektivní dvouletá a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Tyto lhůty počínají, běží a končí nezávisle na sobě (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.), skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Objektivní promlčecí doba běží od okamžiku, kdy obohacení fakticky vzniklo, subjektivní promlčecí doba od okamžiku, kdy oprávněný zjistí okolnosti, z nichž lze dovodit vznik obohacení, a odpovědný subjekt, který obohacení získal.

III. Subjektivní promlčecí lhůta u náhrady škody běží ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Přitom o škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah. Není potřebné, aby znal přesnou výši škody, například na základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva na náhradu škody, jehož je dovoláváno, žalobu zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody.

 ROZSUDEK - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 29.06.2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009

Za přiměřeného použití § 30 ZRŘ nelze dovodit, že pokud si účastníci dohodli, že spory budou řešeny rozhodcem „s jednáním podle písemných podkladů podle zásad spravedlnosti“, došlo k vyloučení ústnosti řízení, jak ji předpokládá § 19 odst. 3 ZRŘ. Užití výrazu „jednání“ svědčí o opaku, tedy o zachování principu ústnosti řízení. Za situace, kdy řízení neproběhlo ústně, jak předpokládá ZRŘ, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a podle § 31 písm. e) ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.

.... V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základním principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem "rovnost zbraní". Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb. ....

************

ROZSUDEK - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.05.2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007

Při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně.

************

USNESENÍ - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.06.2010, sp. zn. 20 Cdo 3011/2008

Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností. Je tomu tak proto, že doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení. Stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález, případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení.

USNESENÍ - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.05.2009, sp. zn. 20 Cdo 2103/2007

Předpokladem formální vykonatelnosti rozhodčího nálezu je jeho účinné doručení. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Na základě tohoto závěru je třeba dovodit, že předmětem dohody účastníků ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. nemůže být ani postup pro případ, že se účastníkovi nepodaří písemnosti podle § 45 a násl. o. s. ř. doručit. I v tomto případě je nezbytné se řídit ustanoveními občanského soudního řádu, která takovou situaci řeší

************

ROZSUDEK - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.05.2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008

1. Vztah obou právních norem je upraven ustanovením § 30 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz „přiměřené“ vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle § 30 zákona o rozhodčím řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu.

2. Za nejtypičtější případ odepření možnosti věc před rozhodci projednat, je považována nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná. Dalším nezbytným požadavkem pak je, aby stranám byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy k prokázání jejích tvrzení, ale tyto důkazy i provést (za předpokladu, že nejsou pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné). Pokud důkazní návrh některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden.

************

USNESENÍ - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 10.03.2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010

Jednání jako složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního úkonu. Jinak řečeno, také prostřednictvím právního úkonu lze – při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. Pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný.

************

USNESENÍ - Ústavního soudu ČR v Brně ze dne 29.09.2010, sp. zn. I. ÚS 2744/10

.... Ústavní soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí (srov. např. usnesení, sp. zn. I. ÚS 339/02, IV. ÚS 511/03, I. ÚS 263/02, III. ÚS 145/03, I. ÚS 2619/08 či I. ÚS 533/10). Vycházel v nich z toho, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale napevno staví, vyjasňuje závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Z toho citovaná judikatura dovozuje, že ústavní stížnost, napadající rozhodnutí rozhodce, směřuje proti rozhodnutí, jehož původcem není orgán veřejné moci.

Uvedená judikatura Ústavního soudu dopadá i na případ stěžovatele. Tedy, stěžovatel se uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdal práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel nemůže namítat ani nedodržení jiných aspektů spojených projednáním věci u dle hlavy páté. Hlava pátá "právo na soudní a jinou právní ochranu" pojednává toliko o řízení před orgánem veřejné moci, zejména před soudem. Pokud stěžovatel argumentuje porušením principu rovnosti, pro stručnost postačí dodat, že srovnávat (v rámci rovnosti) lze z povahy věci jen srovnatelné, přičemž stěžovatel se srovnává se skupinou osob, kterou nutno označit s jeho případem za nesrovnatelnou. Skupina osob, která má garantováno základní právo na nezávislý a nestranný soud (a další základní práva spojené se soudním přezkumem), se - oproti stěžovateli - dobrovolně a vědomě práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem uzavřením rozhodčí smlouvy nevzdala.

Ústavní soud pro úplnost podotýká, že podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, platí, že "Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení." Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti například namítal, že v jeho věci byl rozhodce "samozvaný, jmenoval sám sebe, tedy v rozporu se zákonem", nebo že mu rozhodce nedal možnost projednat věc v jeho přítomnosti a vyjádřit se, mohl podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. c), e) zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí, že by byl takový návrh podal.

Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele dojít nemohlo. ....

************