Příběhy z legislativního Sherwoodu I

23.10.2010 20:03

ZDROJ:http://www.cs-magazin.com/2009-07/view.php?article=articles/cs090738.htm

Tomáš Pecina

Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci, praví klasik. Kdepak, nejhorší jsou exekutoři, bude oponovat člověk znalý místního právního prostředí, nadto notně mediálně zmasírovaný posledními skandály kolem exekutorské komory. Omyl, vážení, máme-li být zcela korektní, nejhorší právnickou profesí jsou rozhodci ad hoc, protože ti mohou, na rozdíl od exekutorů, vydávat rozhodnutí, jež jsou exekučním titulem, aniž by byla přezkoumatelná soudem a aniž by musela mít cokoli společného s právem nebo spravedlností. Za své chyby nejsou čeští rozhodci nijak postižitelní (ledaže se dopustí tak frapantních excesů jako legendární "samorozhodkyně ad hoc" Sandra Svobodová), a to ani vlastní stavovskou organizací, protože žádnou nemají, ani státem, a nepodléhají ani povinné registraci nebo regulaci.

Na myšlence arbitráže není nic špatného: smluvníci se dohodnou, že namísto soudu jejich spory z určitého závazkového vztahu projedná a rozhodne jiná nezávislá osoba, jíž oba důvěřují, tzn. rozhodce, anebo častěji tříčlenný panel rozhodců, jehož složení mohou obě strany ovlivnit stejnou měrou. Je to levnější, rychlejší a efektivnější než zatěžovat sporem moloch státního soudnictví, a výsledky bývají obvykle i spravedlivější.

K tomuto účelu vznikly specializované instituce, stálé rozhodčí soudy, např. rozhodčí soud při hospodářské a agrární komoře. Pracují dobře: kdyby nepracovaly, podnikatelé by jejich služby nebyli ochotni využívat.

Potíž nastává, když příslušná prorogační dohoda, nejčastěji včleněná jako tzv. rozhodčí doložka do smlouvy, vznikne mezi kontrahenty v nerovném postavení, podnikatelem (prodejcem) a jeho drobným zákazníkem (spotřebitelem). Spor se v těchto případech nesvěřuje stálému rozhodčímu soudu, ale tzv. rozhodci ad hoc, vybíranému podnikatelem, přičemž zákazník nemá možnost, jak tento výběr ovlivnit; rozhodčí doložka, pokud si jí zákazník vůbec všimne, je mu prezentována jako nutná podmínka uzavření smlouvy – typicky leasingové, splátkové nebo úvěrové, ale stále častěji i běžné smlouvy o poskytování služeb – a když se spotřebitel přesto rozhodne od zamýšlené transakce odstoupit, mívá smůlu, protože u konkurence nepochodí lépe: i tam na rozhodčí doložce trvají.

Relativně méně nepříznivá situace nastává, jestliže je rozhodcem ad hoc osoba jmenovaná zájmovým sdružením podnikatelů, např. asociací leasingových společností. Není pochyb, že takový rozhodce nebude nestranný a spory bude standardně rozhodovat ve prospěch podnikatele, avšak protože nerepresentuje jednotlivého dodavatele, ale celý obor, bude mít aspoň tendenci tlumit největší excesy podnikatelů.

Horší je to, je-li rozhodce stanoven ze seznamu soukromé rozhodcovské společnosti: říkejme jí – a za chvíli uvidíme, proč – Česká podvodnická s. r. o. Existuje celá řada takových společností (příklad 1, příklad 2), vyznačujících se tím, že seznam jejích rozhodců je neveřejný – nu, asi by nebylo dobrou reklamou inzerovat, kolik z rozhodců bylo v minulosti odsouzeno pro hospodářskou trestnou činnost nebo kolik se angažovalo ve strukturách StB. Jak bude takto stanovený rozhodce České podvodnické pracovat, je dáno prostou konkurencí: na trhu je tolik rozhodcovských společností, že s výsledky arbitráží nespokojený podnikatel může škrtem pera ze svých smluv vyřadit jednu podvodnou společnost a nahradit ji jinou, takže možnost "rozhodovat" spory a škubat spotřebitele-hejly (sazebník poplatků, které nese neúspěšná strana, si stanovuje sama Česká podvodnická) dostane napříště někdo jiný.

Tolik k sherwoodské právní realitě. Jak je to vůbec možné? A proč to jinde v Evropě nemají? Odpověď je prostá a kupodivu nespočívá v legislativě: českým soudům to tak vyhovuje. Spory, které "vyřeší" rozhodci, by totiž jinak přišly na stůl soudcům. Navíc je tu nechuť k meritornímu rozhodování – vždy je jednodušší žalobu na neplatnost nálezu se standardním odůvodněním zamítnout než jí vyhovět a složitě to odůvodňovat.

Z hlediska zákona je přitom věc jasná: ujednání natolik jednostranné, jako je rozhodčí doložka s odkazem na Českou podvodnickou, je ve spotřebitelské smlouvě nepřípustné a spotřebitel se může dovolat jeho neplatnosti (§ 55 odst. 1 ObčZ). Ve stejném duchu hovoří Směrnice Rady EU 93/13/EHS a ještě jednoznačnější je Doporučení Evropské komise 98/257/ES.

Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách se pokládají v řadě evropských zemí za nepřípustné vždy, v jiných je zkoumáno, poskytuje-li takto stanovený rozhodce záruky spravedlivého procesu. Americké soudy dokonce judikovaly, že nelze vyjmout ze soudního přezkumu ani pravomocné rozhodčí nálezy, pokud odporují právu [rozhodnutí Wilko v. Swan 346 US 427 (1953)]. České soudy, včetně ústavního, naopak zatvrzele trvají na tom, že co si spotřebitel svým podpisem pod adhesní smlouvu navařil, musí si sníst, čímž v důsledku nadřazují stav formálně-právní, fakticky však příkře protiprávní, stavu materiální spravedlnosti.

První vlaštovky se přesto objevily. Senát 32 Cdo Nejvyššího soudu začal nedávno judikovat typickou českou kličkou: nenašel sice dost odvahy, aby se vyslovil pro relativní neplatnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách an sich, avšak dovodil, že jsou-li podmínky rozhodčího řízení a jeho procesní pravidla v dispozici samotné rozhodcovské společnosti, která je může kdykoli, dokonce i v průběhu řízení, měnit, nelze z toho vyvozovat, že by smluvní strany s takovými podmínkami vyslovily souhlas, a rozhodčí doložka je tudíž neplatná (rozsudek NS sp. zn. 32 Cdo 2227/2007).

Rád bych věřil, že přijdou vlaštovky další, případně též legislativní. Jedním řešením by bylo reimplementovat Směrnici 93/13/EHS tak, aby o deliktech ze spotřebitelských smluv nadále nerozhodovaly České podvodnické, ale soudy nebo minimálně procesní záruky skýtající a veřejnoprávní regulaci podléhající rozhodčí tribunály; řešení by sice zahubilo celý prudce se rozvíjející "rozhodcovský průmysl", avšak bylo by čisté, jednoznačné a účinné. Druhým řešením je dovodit neplatnost rozhodcovské doložky v adhezních smlouvách v soudní judikatuře, byť to bude znamenat, že se tím zvýší zátěž soudů.

Obojí by bylo neporovnatelně lepší než stávající "sherwoodské" poměry. Třetí, optimální možnost, tzn. zřízení státní kvazisoudní instituce k mandatornímu projednávání spotřebitelské agendy, jaké jsou jinde obvyklé, je asi mimo horizont současné politické representace.

(http://tompecina.blogspot.com)