Opět k (ne)platnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých „rozhodčích soudů"
JUDr. Tomáš Sokol
Publikováno: Bulletin advokacie č. 6/2010, rubrika Články, str. 22 - 23

Předmětná hesla:
rozhodčí soudy - rozhodčí doložka

MDT:
347 Občanské právo.
341.241 Smlouvy.

Anotace:

Článek je poukazem na nepřesnou a zavádějící interpretaci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, kterou obsahuje článek Zuzany Valouškové, publikovaný v BA č. 5/2010 pod názvem „O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých rozhodčích soudů". Autorka svou interpretaci opírá o fakt, že údajně má být zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zveřejněno v tzv. „zelené sbírce" a z toho dovozuje, že zásadním způsobem ovlivní právní praxi při posuzování rozhodčích doložek, odkazujících pro případ sporu na subjekt, který má určit rozhodce. V publikovaném článku je poukaz na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které zastává zcela opačný názor, než je publikováno již zmíněným rozhodnutím 12 Cmo 496/2008, a dále na to, že tento odlišný právní názor byl napaden ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl. Z toho pak je dovozováno, že zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, byť snad bude otištěno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, stěží může právní praxi podstatnějším způsobem ovlivnit.

Plný text článku:

Bulletin advokacie č. 5/2010 přinesl krom jiného článek kolegyně Zuzany Volouškové, 1) která informuje o dosud nepublikovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008. O tomto rozhodnutí pak tvrdí, že má být publikováno v tzv. "zelené sbírce", tedy ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ponechávám stranou, zda je rozumné v rámci odborné diskuse otvírat téma dané judikátem, který doposud nebyl publikován, ale má působit právě způsobem zveřejnění. Zejména, je -li současně tvrzeno, že jde o rozhodnutí zásadně ovlivňující právní režim v určité oblasti právních vztahů, konkrétně v oblasti rozhodčího řízení a rozhodčích doložek ve prospěch rozhodců ad hoc. Stranou také ponechávám přetrvávající pochybnosti o smyslu rozhodnutí, publikovaných v "zelené sbírce", jestliže vedle nich existují jiná rozhodnutí stejného nebo dokonce vyššího soudu, která jsou obsahově odlišná. To by ale bylo na samostatný a rozsáhlý článek.

V následujících řádcích nehodlám vést polemiku se samotným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, ale chci připomenout, že rozhodně nejde o jediný výkladový přístup a že na úrovni NS ČR a Ústavního soudu existuje právní názor dramaticky odlišný. Přitom zcela určitě nelze akceptovat apriorně podávané tvrzení kolegyně, že sice existují jiná rozhodnutí v předmětné věci, ale že »... Nejvyšší soud ČR však publikací rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jasně vyjádřil, který z obou názorů považuje ze správný a jakým směrem by se měla judikatura ubírat.« To je výklad zcela zkreslený. Naprosto nedůvodné pak jsou odpovědnostní konsekvence, o nichž autorka článku spekuluje. To zmíním v závěru.

Podstatou věci je spor o platnost rozhodčích doložek, odkazujících pro případ sporu na subjekt, obvykle právnickou osobu, který určí rozhodce. Dalším vnímaným problémem je fakt, že tyto subjekty, které určují rozhodce, také vydávají jakási pravidla rozhodčího řízení, o nichž se má předpokládat, že se jimi rozhodce bude v případě rozhodování v konkrétní věci řídit. Vrchní soud v Praze se cestou zmíněného rozhodnutí k těmto doložkám postavil negativně a považuje je za neplatné, což kolegyně interpretuje jako zmíněný směr, kterým by se judikatura měla ubírat. Paní kolegyně toto rozhodnutí podrobně analyzuje a dobírá se k výše zmíněným závěrům, aniž by ovšem poskytla vyváženou informaci o jiných a relevantních právních názorech na daný problém, tak, jak plynou z jiného zdroje. Tyto "jiné zdroje" sumarizuje článek soudce Nejvyššího soudu ČR, 2) který je současně prezentací autorova zcela odlišného stanoviska, vyjádřeného v souvislosti s jednáním pléna NS ČR o tom, zda rozhodnutí VS ČR bude zařazeno do "zelené sbírky". Nadto pak jde o stanovisko doplněné o další argumenty. Autorovo odlišné stanovisko poukazuje především na usnesení NS ČR ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, v němž tento soud dospěl k závěru, že: »strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedených soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zák. č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.«

Je zjevné, že toto stanovisko je zásadně odlišné od stanoviska, které měl zaujmout Vrchní soud v Praze ve shora uváděné věci. Je chybou autorky článku, že tento fakt zcela pomíjí a namísto toho zmiňuje rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z roku 2001, byť také odlišné. Za takového stavu se vcelku logicky jeví jako nesprávný i předpoklad autorky, že zařazení zmíněného rozhodnutí VS ČR do "zelené sbírky" má naznačovat změnu pohledu NS ČR na tuto problematiku. Tedy, že soudní praxe by se nadále měla řídit tímto nově prezentovaným názorem. To by byl problematický závěr už i jen ve vztahu k zmíněnému rozhodnutí VS v Olomouci, ale zcela zjevně nemůže platit v případě konkurence rozhodnutí VS v Praze s rozhodnutím NS ČR, když obě byla vydána ve stejném roce. Pouze se tím evokuje otázka, co "platí" víc. Jestli rozhodnutí VS, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nepublikované rozhodnutí NS ČR. Zcela jistě ale nelze na zmíněné rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 nahlížet jako na cosi podobné apokryfu. Naopak, jde o přesvědčivou právní argumentaci, plně použitelnou v rámci obdobného sporu.

Ryze po právní stránce se s existencí dvou právních názorů zabývá autor zmíněného článku publikovaného v Právním rádci. Obsáhle rozebírá, proč je podle jeho názoru právní závěr Vrchního soudu v Praze nesprávný, a tento rozbor uzavírá takto: "Z vyložených důvodů se proto zcela ztotožňuji s právním závěrem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 (rozhodnutí pod č. 15 jako alt. navrhovaná k publikaci), tj., že strany si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smluv budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem".

Článek dále připomíná, že proti citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost vedená pod sp. zn. II. ÚS 2682/08, která ovšem byla odmítnuta mimo jiné s odůvodněním: "závěry (soudu) jsou naopak zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu, týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání ...".

K tomu autor zcela logicky dodává, že právnímu názoru, který byl z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zformulován shora (tj. o platnosti rozhodčí doložky, o přípustnosti jmenování rozhodce jednou ze smluvních stran atd.), Ústavní soud přitakal, což lze vyložit i tak, že pokud by v budoucnu ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, v němž by právní podstata soudem vyřešené věci byla postavena na stejných argumentech, jaké zaujal Vrchní soud v Praze ve zmíněném judikátu, lze předpokládat, že Ústavní soud - pokud byly splněny všechny podmínky pro věcné posouzení takovouto ústavní stížností napadaného rozhodnutí - by navázal na svůj názor, který takto rámcově vyložil ve svém rozhodnutí ze dne 6. 11. 2008 ve věci pod sp. zn. II. ÚS 2682/08. Proto lze s ohledem na vyložené judikatorní souvislosti hovořit o »"otevřeném závěru (vy)řešeného právního problému."«

Je tedy zřejmé, že pro jakékoliv kategorické závěry, týkající se předmětných rozhodčích doložek a posuzování jejich platnosti a neplatnosti, je ještě velmi brzo. Na okraj nutno zmínit, že zcela mimo realitu jsou i jakékoliv navazující úvahy, zejména spekulace o možné odpovědnosti rozhodce či servisní společnosti za škodu, způsobenou povinnému výkonem rozhodnutí (exekucí). Nic takového nepřipadá v úvahu, a to i za situace, kdy by judikatura v této věci byla takříkajíc konstantní. Což, jak vidno, není. Především autorka článku přehlíží konstrukci odpovědnostního vztahu za škodu. Jedním z jeho znaků je protiprávní jednání. Stěží si lze představit, že by bylo možné za protiprávní jednání označit jednání rozhodce, který by se neztotožnil s judikaturou, byť by byla konstantní a zastával svůj právní názor, který by v nálezu konstatoval a odůvodnil. Pokus o něco takového by byl hrubým porušením principu nezávislosti rozhodce. Zcela jistě pak nelze považovat za protiprávní jednání postup rozhodce, který právní argumenty pro své rozhodnutí čerpá z aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť sám fakt zařazení určitého rozhodnutí, prezentujícího právní názor do "zelené sbírky" ještě z jiného rozhodnutí téhož soudu, vycházejícího z jiného právního názoru, nečiní zmíněný judikatorní apokryf, o němž by bylo zakázáno mluvit, anebo se řídit jeho právním názorem, pokud někomu připadá přesvědčivější. A krom toho zde samozřejmě existuje rozhodnutí Ústavního soudu, které, jak výše zmíněno, nelze interpretovat jinak než jako podporu nepublikovaného rozhodnutí NS ČR.

Vysvětlivky:
» ... « - takto označený text je v originále psán kurzívou.

------------------------------------------------------------------
1) Zuzana Valoušková: O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých "rozhodčích soudů", BA č. 5/2010, str. 35.
2) Pavel Vrba: K problematice určení (jmenování) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení, Právní rádce č. 3/2010, str. 21.