O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých "rozhodčích soudů"
Mgr. Zuzana Valoušková
Publikováno: Bulletin advokacie č. 5/2010, rubrika Články, str. 35 - 37

Předmětná hesla:
rozhodčí soudy - rozhodčí doložka

MDT:
347.918 Arbitráž. Rozhodčí soudní řízení.

Anotace:

Příspěvek se zamýšlí nad otázkou neplatnosti rozhodčích doložek směřujících k soukromým rozhodčím soudům, zejména s ohledem na vývoj české judikatury (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008, které v úplném znění zveřejňujeme na str. 43-44) a na judikaturu ESD. Zvláštní pozornost je věnována rozhodčím doložkám sjednávaným ve smlouvách se spotřebiteli a implementaci směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Příspěvek se zabývá též vykonatelností rozhodčích nálezů vydaných takovýmito rozhodčími institucemi a možnostmi procesní obrany.

Plný text článku:

Po mnohaletých diskusích odborné veřejnosti o činnosti soukromých rozhodčích soudů se k této otázce vyjádřil Nejvyšší soud ČR, když dne 13. 1. 2010 rozhodl publikovat ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 (v celém znění jej zveřejňujeme na str. 43-44), podle kterého je "kopírování" činnosti stálých rozhodčích soudů soukromými společnostmi obcházením zákona a rozhodčí doložky směřující k soukromým rozhodčím společnostem jsou neplatné.

V České republice jsou takovéto rozhodčí doložky (zejména ve spotřebitelských smlouvách uzavíraných v určitých oblastech podnikání) 1) běžné a nálezy vydané v takových rozhodčích řízeních jsou exekvovány. Je tomu tak i přesto, že dle směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách nelze ve spotřebitelských smlouvách vůbec rozhodčí doložku platně sjednat 2) (snad s výjimkou ve prospěch stálého rozhodčího soudu), a to snad pod dojmem její nepřesné implementace v občanském zákoníku, stojící pouze na koncepci relativní neplatnosti takové klauzule. 3)

Tento příspěvek shrnuje argumenty, které vedly Vrchní soud v Praze k rozhodnutí o neplatnosti rozhodčích doložek, svěřujících pravomoc k rozhodování případných sporů mezi stranami smlouvy soukromým rozhodčím institucím, a zabývá se též otázkou vykonatelnosti jimi vydaných nálezů.


OBCHÁZENÍ ZÁKONA SOUKROMÝMI "ROZHODČÍMI SOUDY"

Zákon o rozhodčím řízení 4) předvídá dvě možnosti řešení majetkových sporů, k nimž by jinak byla dána pravomoc soudů: (i) rozhodčí řízení před jedním nebo více rozhodci »(ad hoc)«, nebo (ii) rozhodčí řízení před stálým rozhodčím soudem (institucionální arbitráž).

Zákon nepřipouští jiný způsob autoritativního rozhodování sporů - tedy způsob, který by nebyl ani jednorázovým »ad hoc« rozhodčím řízením, ani řízením před stálým rozhodčím soudem. Na rozdíl od »ad hoc« rozhodčích senátů mohou být stálé rozhodčí soudy zřízeny pouze na základě zákona 5) a obvykle mají své sídlo, statut a pravidla řízení, včetně pravidel o nákladech, a stálý administrativní aparát. 6)

Zastánci soukromých rozhodčích soudů argumentují, že zákon o rozhodčím řízení je možné vykládat též tak, že stálými rozhodčími soudy mohou být i jiné subjekty (různých právních forem - obchodní společnosti, neziskové organizace či občanská sdružení), pokud jsou zřízeny v souladu se zákonem.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tento názor jednoznačně vyvrací, když uvádí, že »"pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, jak to předpokládá zákon o rozhodčím řízení ve svém § 13, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákon o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o úmysl obcházet zákon a dochází tak k rozporu se zákonem."« Vrchní soud v Praze řadí mezi činnosti vyhrazené stálým rozhodčím soudům vydávání svých statutů a řádů, resp. procesních pravidel, a vedení seznamu rozhodců. Za stálé rozhodčí soudy tedy nelze považovat jakékoli jiné subjekty, byť by jejich zakladatelské dokumenty odkazovaly na § 13 zákona o rozhodčím řízení a jejich statuty a řády byly uveřejněny v Obchodním věstníku.

V této souvislosti je třeba připomenout soukromými rozhodčími soudy často citované dřívější rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 22 Cm 18/2001, podle něhož mohou i soukromé subjekty vést seznam rozhodců a vydávat pravidla rozhodčího řízení. Nejvyšší soud ČR však publikací rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jasně vyjádřil, který z obou názorů považuje za správný a jakým směrem by se měla judikatura ubírat.

Jaké činnosti tedy mohou různé asociace rozhodců vykonávat a jaká může být jejich role v rozhodčím řízení? Jejich funkce by měla být omezena na administrativní a servisní, popřípadě marketingovou, nejsou však oprávněny jakkoli zasahovat do rozhodčího řízení jako takového, zejména jmenováním rozhodců. Pokud by vytvořily nějaká procesní pravidla, mohla by být v řízení použita tehdy, kdyby je strany výslovně inkorporovaly do své dohody o svěření sporu rozhodcům (dle § 19 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení) a pokud by tato pravidla respektovala zásadu rovnosti stran (dle § 18 zákona o rozhodčím řízení).


NEPLATNOST ROZHODČÍCH DOLOŽEK

V praxi často dochází k tomu, že smlouva předpokládá řešení potenciálních sporů mezi stranami v rozhodčím řízení, které nazývá »ad hoc«, ačkoli se o »ad hoc« řízení (tedy před rozhodčím senátem ustaveným stranami sporu »ad hoc« pro konkrétní případ) ve skutečnosti nejedná, jelikož rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce(ů), anebo konkrétního způsobu jejich určení (dle § 7 zákona o rozhodčím řízení), ale ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení jen odkazuje na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a na takovouto právnickou osobou vydané statuty a řády.

Dle právní věty obsažené v citovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jsou takové rozhodčí doložky neplatné pro rozpor se zákonem (dle § 39 občanského zákoníku), přičemž důvodem neplatnosti je již sama o sobě skutečnost, že rozhodčí pravomoc, včetně výběru rozhodců a stanovení pravidel rozhodčího řízení, je svěřena soukromé právnické osobě, která není stálým rozhodčím soudem ve smyslu zákona o rozhodčím řízení.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, pokud jde o rozhodčí doložky obsažené ve spotřebitelských smlouvách, jsou-li ujednáním v neprospěch spotřebitele (což je v případě rozhodčích doložek svěřujících pravomoc soukromým rozhodčím soudům dle jejich pravidel nepochybné), dopadá na ně také ust. § 55 odst. 1 občanského zákoníku, resp. směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která chápe veškerá ujednání, která mají zneužívající charakter vůči spotřebiteli, jako absolutně neplatná.


VYKONATELNOST NÁLEZŮ SOUKROMÝCH ROZHODČÍCH SOUDŮ

Je-li tedy činnost soukromých rozhodčích soudů obcházením zákona, neměly by jimi vydané rozhodčí nálezy být vykonatelné. Za současného stavu věcí však není vyloučeno, že k jejich výkonu přesto dojde, zmeškal-li odsouzený subjekt v rozhodčím řízení námitku neplatnosti rozhodčí doložky.

Vzhledem k tomu, že rozhodci jsou podle zákona o rozhodčím řízení 7) oprávněni zkoumat svou pravomoc, měli by tedy ve světle publikovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odmítat svou pravomoc, byli-li jmenováni soukromou rozhodčí společností na základě neplatné rozhodčí doložky. V případě žaloby proti spotřebiteli by tak měli postupovat již na základě směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

Může se však samozřejmě stát (a v praxi k tomu zřejmě bude docházet často), že rozhodci i přes výše uvedené argumenty shledají svou pravomoc ve věci a vydají rozhodčí nález. Vzniká tedy otázka, jak k takovému nálezu přistupovat - stává se doručením povinné straně vykonatelným exekučním titulem, proti němuž se povinný může bránit jen podáním návrhu na jeho zrušení soudem v prekluzivní lhůtě tří měsíců od doručení, anebo je takový nález nicotný, neboť v podstatě vůbec není rozhodčím nálezem, a není tedy ani exekučním titulem? Zdá se, že publikované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze otevírá cestu i k druhému řešení (přestože se touto otázkou výslovně nezabývá).

Dosud však převažuje názor považující rozhodčí nález vydaný soukromými rozhodčími společnostmi za exekuční titul, dokud není soudem zrušen. Je tedy třeba, aby dotčená strana smlouvy neplatnost rozhodčí doložky namítala od počátku rozhodčího řízení, nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé a jeli nález přesto vydán, aby včas, do tří měsíců od jeho doručení, podala návrh na jeho zrušení soudem dle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení. Opomněla-li dotčená strana námitku neplatnosti rozhodčí doložky uplatnit v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé, musí soud dle § 33 zákona o rozhodčím řízení návrh zamítnout. Pokud však jde o rozhodčí doložky sjednané se spotřebiteli, měl by soud v souladu s judikaturou ESD neplatnost takových rozhodčích doložek posuzovat z úřední povinnosti, i kdyby se jí spotřebitel sám nedovolal, resp. nedovolal včas v rozhodčím řízení (i přes chybějící výslovnou úpravu v o. s. ř., resp. v zákoně o rozhodčím řízení) a učinit tak zadost požadavkům směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 8)

Podání návrhu na zrušení nálezu soudem nemá samo o sobě odkladný účinek, a pokud jde o vykonatelnost rozhodčího nálezu - vykonatelnost může soud odložit pouze na žádost povinného, jestliže by neprodleným výkonem nálezu hrozila závažná újma. Bude tedy opět na povinném, aby o odklad vykonatelnosti žádal a aby prokázal, že výkonem hrozí vzniknout značná újma.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu rozhodčím nálezem, může se oprávněný subjekt domáhat výkonu rozhodnutí soudní cestou nebo soudními exekutory. Podmínkou exekuce je v každém případě soudní pověření exekutora, na kterého se subjekt oprávněný dle rozhodčího nálezu obrátil, k provedení exekuce. 9) Soud je přitom povinen exekuční titul přezkoumávat po formální, i materiální stránce, včetně pravomoci orgánu, který nález vydal, nemůže však posuzovat vady nalézacího řízení, ani nemůže návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout s poukazem na rozpor s dobrými mravy. 10) Pokud připustíme závěr o nicotnosti rozhodčích nálezů vydaných soukromými rozhodčími společnostmi, neměly by soudy exekuci nařídit z důvodu neexistence exekučního titulu, a pokud by ji přesto nařídily, mohl by se povinný bránit odvoláním (s odkladným účinkem).

Máme za to, že alespoň v případech týkajících se spotřebitelů by se měly soudy ve světle výše zmiňované judikatury ESD otázkou platnosti rozhodčí doložky zabývat z úřední povinnosti, jelikož mají dle komunitárního práva v každém případě rozhodovat podle smyslu směrnice, a to i tehdy, pokud by tomu bránilo nedodržení procesních lhůt či jiných podmínek daných vnitrostátním právem.

V případě, že výkon rozhodnutí, resp. exekuce, již byl nařízen, obsahují ustanovení § 266 o. s. ř. a § 54 exekučního řádu ještě poslední pojistku ochrany práv povinného - soud může i bez návrhu odložit provedení výkonu rozhodnutí (exekuce), lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí (exekuce) bude zastaven. O zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) může soud dle § 268 o. s. ř. rozhodnout mimo jiné v případech, kdy by výkon rozhodnutí byl nepřípustný, jelikož je zde jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat. Takovým důvodem může být právě vada titulu způsobená tím, že byl vydán rozhodci protiprávně existujícího soukromého rozhodčího soudu.


ZÁVĚREM

Je otázkou, zda publikace rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, o neplatnosti rozhodčích doložek směřujících k soukromým rozhodčím společnostem ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dokáže zásadně změnit dosavadní praxi. Publikací tohoto rozhodnutí diskuse nad činností soukromých rozhodčích společností pravděpodobně nekončí.

Zda se bude využívání služeb soukromých rozhodčích společností i nadále vyplácet, bude záležet na přístupu soudů a na informovanosti spotřebitelů. Za stávajícího stavu nedokáže subjekt odsouzený v rozhodčím řízení k plnění výkonu rozhodčího nálezu zabránit, neuplatnil-li tuto námitku nejpozději při prvním úkonu ve věci samé, který učinil v rozhodčím řízení, a nepodal-li včas návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem. Toto by se mělo změnit, alespoň pokud jde o neplatné rozhodčí doložky obsažené ve spotřebitelských smlouvách.

Dojde-li k výkonu rozhodčího nálezu i v případech, kdy povinný učinil všechny nezbytné procesní úkony k jeho odvrácení, a následně bude soudem rozhodčí nález zrušen, zbývá otázka náhrady případné škody, resp. jiné újmy, způsobené povinnému výkonem rozhodnutí (exekucí), nad rámec vydání bezdůvodného obohacení, k němuž by byl povinen subjekt, v jehož prospěch byla exekuce vedena. Kromě odpovědnosti rozhodce nebo rozhodčí společnosti přichází v úvahu žaloba proti subjektu, který neplatnou rozhodčí doložku do smlouvy vložil (u profesionála uzavírajícího smlouvu se spotřebitelem by bylo možné argumentovat jak porušením dobrých mravů, tak nedodržením prevenční povinnosti) a také žaloba proti státu, pokud soud v důsledku nesprávného úředního postupu výkon rozhodnutí (exekuci) nařídí, resp. včas nezastaví.

Vysvětlivky:
» ... « - takto označený text je v originále psán kurzívou.

------------------------------------------------------------------
1) Poskytování finančních služeb, realitních služeb, telekomunikačních služeb.
2) Dle přílohy č. 1 písm. q) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 je za nepřiměřenou smluvní podmínku považováno zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů.
3) § 55 občanského zákoníku.
4) Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů .
5) § 13 zákona o rozhodčím řízení.
6) Zvláštní zákony nyní předvídají tyto stálé rozhodčí soudy: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (na základě § 19 zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR), stálý rozhodčí soud organizátora regulovaného trhu (na základě § 56 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu) a rozhodčí soudy při komoditních burzách (na základě § 28 zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách).
7) § 15 zákona o rozhodčím řízení.
8) Rozhodnutí ESD ze dne 26. 10. 2006, C-168/05 - Elisa María Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL a rozhodnutí ESD ze dne 6. 10. 2009, C 40/08 - Asturcom Telecomunicacines SL v. Maria Cristina Rodríguez Noguiera.
9) Podle § 44 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti.
10) Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, Z., Šimka, K., Jirmanová, M., Hubáček, J.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 168.