When choosing the colours for you office, there are a few basic points to consider. dkgaeeddecebfdak

reverse phone lookup free results I am no longer positive dfbfeeeebckffcke

ROZSUDEK - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 29.06.2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009

Za přiměřeného použití § 30 ZRŘ nelze dovodit, že pokud si účastníci dohodli, že spory budou řešeny rozhodcem „s jednáním podle písemných podkladů podle zásad spravedlnosti“, došlo k vyloučení ústnosti řízení, jak ji předpokládá § 19 odst. 3 ZRŘ. Užití výrazu „jednání“ svědčí o opaku, tedy o zachování principu ústnosti řízení. Za situace, kdy řízení neproběhlo ústně, jak předpokládá ZRŘ, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a podle § 31 písm. e) ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.

.... V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základním principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem "rovnost zbraní". Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb. ....

************

ROZSUDEK - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.05.2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007

Při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně.

************

USNESENÍ - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.06.2010, sp. zn. 20 Cdo 3011/2008

Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností. Je tomu tak proto, že doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení. Stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález, případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení.

USNESENÍ - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.05.2009, sp. zn. 20 Cdo 2103/2007

Předpokladem formální vykonatelnosti rozhodčího nálezu je jeho účinné doručení. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Na základě tohoto závěru je třeba dovodit, že předmětem dohody účastníků ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. nemůže být ani postup pro případ, že se účastníkovi nepodaří písemnosti podle § 45 a násl. o. s. ř. doručit. I v tomto případě je nezbytné se řídit ustanoveními občanského soudního řádu, která takovou situaci řeší

************

ROZSUDEK - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.05.2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008

1. Vztah obou právních norem je upraven ustanovením § 30 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz „přiměřené“ vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle § 30 zákona o rozhodčím řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu.

2. Za nejtypičtější případ odepření možnosti věc před rozhodci projednat, je považována nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná. Dalším nezbytným požadavkem pak je, aby stranám byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy k prokázání jejích tvrzení, ale tyto důkazy i provést (za předpokladu, že nejsou pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné). Pokud důkazní návrh některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden.

************

USNESENÍ - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 10.03.2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010

Jednání jako složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního úkonu. Jinak řečeno, také prostřednictvím právního úkonu lze – při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. Pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný.

************

USNESENÍ - Ústavního soudu ČR v Brně ze dne 29.09.2010, sp. zn. I. ÚS 2744/10

.... Ústavní soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí (srov. např. usnesení, sp. zn. I. ÚS 339/02, IV. ÚS 511/03, I. ÚS 263/02, III. ÚS 145/03, I. ÚS 2619/08 či I. ÚS 533/10). Vycházel v nich z toho, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale napevno staví, vyjasňuje závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Z toho citovaná judikatura dovozuje, že ústavní stížnost, napadající rozhodnutí rozhodce, směřuje proti rozhodnutí, jehož původcem není orgán veřejné moci.

Uvedená judikatura Ústavního soudu dopadá i na případ stěžovatele. Tedy, stěžovatel se uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdal práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel nemůže namítat ani nedodržení jiných aspektů spojených projednáním věci u dle hlavy páté. Hlava pátá "právo na soudní a jinou právní ochranu" pojednává toliko o řízení před orgánem veřejné moci, zejména před soudem. Pokud stěžovatel argumentuje porušením principu rovnosti, pro stručnost postačí dodat, že srovnávat (v rámci rovnosti) lze z povahy věci jen srovnatelné, přičemž stěžovatel se srovnává se skupinou osob, kterou nutno označit s jeho případem za nesrovnatelnou. Skupina osob, která má garantováno základní právo na nezávislý a nestranný soud (a další základní práva spojené se soudním přezkumem), se - oproti stěžovateli - dobrovolně a vědomě práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem uzavřením rozhodčí smlouvy nevzdala.

Ústavní soud pro úplnost podotýká, že podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, platí, že "Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení." Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti například namítal, že v jeho věci byl rozhodce "samozvaný, jmenoval sám sebe, tedy v rozporu se zákonem", nebo že mu rozhodce nedal možnost projednat věc v jeho přítomnosti a vyjádřit se, mohl podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. c), e) zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí, že by byl takový návrh podal.

Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele dojít nemohlo. ....

************

Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách:

https://is.muni.cz/th/170341/pravf_m/dp-rozhodci_dolozky_ve_spotrebitelskych_smlouvach-FH.doc

nebo

https://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:174Idyldo5MJ:is.muni.cz/th/170341/pravf_m/dp-rozhodci_dolozky_ve_spotrebitelskych_smlouvach-FH.doc+konec+rozhod%C4%8D%C3%AD+dolo%C5%BEky+ve+smlouv%C3%A1ch&cd=9&hl=cs&ct=clnk&gl=cz&client=firefox-a

Ochrana spotřebitele a rozhodčí doložky
Mgr. David Slováček
Publikováno: Bulletin advokacie č. 7-8/2009, rubrika Články, str. 46 - 48

Předmětná hesla:
rozhodčí doložka - ochrana spotřebitele

MDT:
366.542 Ochrana spotřebitele legislativními prostředky.
341.241 Smlouvy.

Anotace:

Rozhodčí doložka, umístěná ve formuláři smlouvy či ve formuláři obchodních podmínek, je nekalým ujednáním ve smyslu § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Z hlediska evropské směrnice nebyla individuálně sjednána. Z hlediska české definice nekalých podmínek je pak v rozporu s požadavkem dobré víry (ve smyslu přiměřenosti a ohledů na zájmy spořebitele) a znamená újmu spotřebitele (zhoršení jeho právního postavení v případném sporu). Značná nerovnováha v právech a povinnostech dodavatele a spotřebitele pak spočívá v nepřiměřeném vyloučení základního práva na soudní ochranu., které prakticky postihuje zejména spotřebitele. Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou dále také v rozporu s obecným ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku, neboť se jedná o o odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele a spotřebitel se jimi vzdává zákonem poskytnutých práv.

Plný text článku:

OCHRANA SPOTŘEBITELE

Ochrana spotřebitele se v rovině soukromého práva realizuje prostřednictvím hlavy V občanského zákoníku nazvané "Spotřebitelské smlouvy". Nejedná se přitom o úpravu vycházející pouze z představ našeho zákonodárce, nýbrž jsou v ní zapracovány příslušné směrnice Evropských společenství. Přestože se při četbě mnoha právních dokumentů každodenního právnického života (soudních podání, rozsudků) může zdát, že znalost zásad či principů soukromého práva řady právníků končí u zásady "smluvní volnosti", případně zásady "smlouvy je třeba dodržovat", dostává se do širšího povědomí také skutečnost, že dvě výše uvedené zásady nemohou a nikdy nemohly být vnímány izolovaně.

Již dříve byla samozřejmě smluvní volnost stran omezena ustanoveními občanského zákoníku kogentní povahy. Z pohledu ochrany spotřebitele rozšířené novelou občanského zákoníku z roku 2000 1) se tyto zásady nově střetávají také se zásadou "ochrany slabší smluvní strany". Profesionál - dodavatel (obchodník) je totiž fakticky zvýhodněn ve smluvním vztahu, zejména s ohledem na svou větší zkušenost s prodejem, znalost nabízeného výrobku a zpravidla i lepší znalost práva a možnost jednostranně formou formulářů stanovit smluvní podmínky. Spotřebitelské právo proto stanoví za účelem vyrovnání přirozeně vzniklé nerovnováhy mezi smluvními stranami v zájmu spotřebitele jednak odchylky od obecného občanského práva, jednak jeho doplnění. 2)

Důležitou součástí spotřebitelského práva je zákaz nekalých podmínek (unfair terms) ve spotřebitelských smlouvách zakotvený v ustanovení § 56 občanského zákoníku, který je nutno vykládat jako konkretizaci důležité zásady českého spotřebitelského práva - "jednostranné kogentnosti" vyjádřené v ustanovení § 55 odst. 1 téhož zákona. Přestože je tato úprava účinná již osm let, je její uvádění do spotřebitelské praxe velmi pomalé. Přispívá k tomu jistě i velmi složitá definice nekalých podmínek, kterou je nutno vykládat se znalostmi příslušných souvislostí, a to zejména těch evropských. Z pohledu citovaných ustanovení je pak třeba posuzovat přípustnost v praxi častých rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách.


VÝCHOZÍ MIMOPRÁVNÍ ÚVAHY

Domnívám se, že každý výklad platného práva musí vycházet ze znalosti aktuálních společenských podmínek a pokoušet se o nalezení materiální spravedlnosti v mezilidských vztazích.

K napsání tohoto článku mne přivedl článek z jednoho internetového blogu, 3) v němž Tomáš Pecina nadnesl, že ujednání natolik jednostranně výhodné jako rozhodčí doložka je ve spotřebitelské smlouvě nepřípustné a spotřebitel se může dovolat její neplatnosti dle § 55 odst. 1 občanského zákoníku.

Na specifických segmentech trhu - spotřebitelské mimobankovní úvěry a leasingové smlouvy - ukazuje pak Pavel Uhl problematičnost rozhodcovské praxe. Většina firem podnikajících v těchto odvětvích, ale také autobazary, pojišťovny či realitní kanceláře, užívá vytištěné smlouvy nebo obchodní podmínky, kde jsou takzvané "rozhodčí doložky" předem uvedeny, a na celou sféru vztahů vyvolaných činností těchto podnikatelů se tak vztahuje vyloučení pravomoci státních soudů a svěření spravedlnosti předem určenému soukromému subjektu. Autor dále poukazuje na to, že ač je rozhodce podle zákona nezávislý, vždy si rozmyslí aplikovat na posouzení případu dobré mravy (neuznat vysoký úrok, smluvní pokutu nebo jiné jednostranné podmínky). Pokud by to udělal, přestal by být v tvrdé konkurenci nadále vybírán jako rozhodce. 4)

Taktéž mé vlastní zkušenosti z právní praxe potvrzují, že problém rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách není zanedbatelnou záležitostí několika neopatrných jedinců, nýbrž se jedná o fenomén se vzrůstající tendencí. Na počátku problému skutečně stojí vždy nedbalost, či lehkovážnost spotřebitele (často fakticky znevýhodněného pokročilým věkem, či původem ze sociálně vyloučeného prostředí). Cena, kterou tento spotřebitel za svoji chybu platí v podobě ztráty práva na spravedlivé projednání jeho věci nestranným soudem, je však nepřiměřená. Nabízím zde proto výklad platného práva, který ochranu spotřebitele před rozhodčími doložkami umožňuje.


NEKALÉ UJEDNÁNÍ (§ 56 ODST. 1 OBZ)

Ve spotřebitelských smlouvách jsou zakázána taková ujednání, která "v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran" (§ 56 odst. 1 občanského zákoníku).

Jak vysvětluje komentář k občanskému zákoníku 5) je třeba pojem "dobré víry" vykládat ve smyslu komunitárních předpisů, nikoliv v tradičním významu české civilistiky. Dobrou víru tak připodobňujeme k "dobrým mravům", čímž se ještě obsah tohoto pojmu nevyčerpává, neboť samotný rozpor s dobrými mravy je sankcionován neplatností již na základě ustanovení § 39 občanského zákoníku. Dobou víru je tedy nutno posuzovat spíše jako jakousi "přiměřenost s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu", což vyplývá z cílů právní úpravy. Cíle harmonizované úpravy lze pak vyčíst z preambule příslušné evropské směrnice. 6) K přiměřenosti obchodní podmínky preambule uvádí, že je nutno ji posuzovat s ohledem na sílu vyjednávacích pozic stran, na to, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s příslušnou podmínkou. Dobrá víra (přiměřenost) je naplněna, pokud prodávající nebo poskytovatel jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně a bere v úvahu jeho oprávněné zájmy.

Pojem "značné nerovnováhy" snad netřeba složitě vykládat a jde spíše o postupné judikatorní naplnění tohoto neurčitého právního pojmu. Dle preambule citované směrnice by spotřebitelé měli být chráněni před zneužitím moci prodávajícího nebo poskytovatele, zejména před jednostranně sepsanými běžnými smlouvami a nepřiměřeným vyloučením základních práv ve smlouvách. Právě nepřiměřené vyloučení základních práv lze v mnoha případech považovat za výkladové vodítko při určování "značné nerovnováhy".


ROZHODČÍ DOLOŽKA

Proti obecnému užívání rozhodčích doložek v obchodních vztazích nelze mít námitek. V takových případech se plně projevují výhody arbitrážního řešení sporů, jimiž je neveřejnost (ohled na obchodní tajemství a jiné chráněné informace), odbornost rozhodců a zejména rychlost řízení. Od podnikatelů (a jejich právníků) lze také očekávat vyšší míru schopnosti uvědomit si naopak právní rizika rozhodčích řízení. Podnikatelé zde vyměňují "kvalitu a jistotu" rozhodování obecných soudů za "rychlost a efektivnost" rozhodování soudů rozhodčích. 7) Z tohoto pohledu je přípustné vzdání se práva na soudní ochranu, což potvrzuje právní teorie i praxe včetně názoru Ústavního soudu. Střet práva na svobodné uspořádání svých majetkových záležitostí (čl. 2 odst. 3 a čl. 11 Listiny) a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je vyřešen ve prospěch prvého.

Je však možné přenášet řešení sporů na rozhodce a rozhodčí soudy také v případech spotřebitelských smluv, a to uvedením rozhodčí doložky do předem připravených obchodních podmínek silnější smluvní strany? Domnívám se, že nikoliv.

Takovéto neindividuální formulářové "sjednání" rozhodčí doložky předem, při němž neměl spotřebitel možnost rozhodnout se mezi standardní právní ochranou a rozhodčím řízením, považuji za nekalé ujednání.

Vedou mne k tomu tyto důvody:

1. Spotřebitel nemá vyjednávací pozici k donucení dodavatele k vypuštění rozhodčí doložky.

2. Při uvažování nad důvody začlenění rozhodčích doložek do spotřebitelských smluv je nutno dospět k závěru, že jejich cílem je maximálně zjednodušit a urychlit vymáhání příslušných práv, přičemž statisticky půjde v drtivé většině o práva dodavatelů (v praxi úhrada sjednaných splátek úvěrů, leasingu, pokut a jiných plateb). Neexistuje tedy reálná pohnutka, aby spotřebitel s touto podmínkou předem souhlasil.

3. Rozhodčí řízení samotné pak z různých důvodů procesně znevýhodňuje spotřebitele oproti klasickému soudnímu řízení. Nejméně závažnou je patrně skutečnost, že se případné ústní jednání většinou odehrává v místě působení rozhodce, což nutí spotřebitele k vyšším výdajům, než kdyby se soudní řízení odehrávalo u jeho obecného soudu. Závažnější je, že procesní lhůty stanovené v nejrůznějších rozhodčích pravidlech bývají velmi krátké a v porovnání se lhůtami občanského soudního řádu pro spotřebitele nevýhodné. Taktéž následek nevyjádření se v těchto krátkých lhůtách (jímž je obvykle fikce uznání nároku žalobce) je oproti obecné procesní úpravě velmi tvrdý. Rozhodčí řízení je obvykle jednostupňové, což snižuje možnost odhalení a napravení případných chyb "vyšší instancí".

4. Rozhodčí doložka vylučuje možnost předložení sporu obecnému soudu, čímž je spotřebitel zbaven soudní ochrany ve smyslu čl. 36 Listiny, přičemž toto považuji za nepřiměřené vyloučení tohoto základního práva. Zatímco tedy rozhodčí doložku sjednanou mezi podnikateli nelze vnímat jako nepřípustné omezení práva na soudní ochranu, tatáž doložka předem zapracovaná do adhezní smlouvy předložené dodavatelem spotřebiteli k uzavření naopak nepřiměřeným omezením (vyloučením) tohoto základního práva je.

5. Rozhodčí řízení není nalézáním práva, ale dotvářením závazkového vztahu smluvních stran. Akcent v rozhodčím řízení není kladen na nalezení práva, ale na efektivní vyřešení sporu. Jde o vyjasnění a narovnání vzájemných práv, jež se děje činností rozhodce v zastoupení stran, které na rozhodce smlouvou delegovaly svoji vůli. Z těchto závěrů konstantně zastávaných Ústavním soudem 8) se běžně dovozuje, že státní zásahy do rozhodcovské činnosti jsou nevhodné. Zásahy soudů jsou proto právem omezeny a soudy jsou oprávněny hodnotit rozhodčí nálezy jen z velmi omezených pozic ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení. 9)

Jaká pohnutka by v tomto kontextu měla vést spotřebitele k uzavření rozhodčí doložky, není zřejmé, neboť poučený spotřebitel by naopak chtěl využívat výhod, jež mu spotřebitelské právo aplikované soudy dnes poskytuje. Nemožnost přezkumu rozhodčích nálezů soudem (až na výše uvedené výjimky, které se nikdy nedotýkají samotného posouzení jádra sporu) a jejich povaha vykonatelného právního titulu je opět v případě spotřebitelských vztahů nepřiměřeným omezením základního práva na soudní ochranu.

Názoru na obecnou nekalost rozhodčí doložky obsažené ve formulářové spotřebitelské smlouvě nasvědčuje i doporučení Komise ze dne 30. 3. 1998 zabývající se přímo principy použitelnými orgány, jež jsou odpovědné za mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. 10) V principu č. VI označovaném jako "princip svobody" je stanoveno, že zapojení spotřebitele do mimosoudních procedur nesmí být důsledkem jeho závazku, učiněného před samotným vznikem sporu, pokud tento závazek má za následek zbavení práva spotřebitele přednést jeho věc soudu.


JEDNOSTRANNÁ KOGENTNOST (§ 55 ODST. 1)

Při úvahách o přípustnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách nelze opomenout také tzv. jednostrannou kogentnost 11) zakotvenou v ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku, kterou chápu jako generální klauzuli ochrany spotřebitele. Tato právní úprava jde sice nad rámec evropské směrnice a výklad tohoto institutu není bez problémů (viz citovaný komentář), přesto se však domnívám, že je třeba ve spotřebitelských smlouvách toto ustanovení vždy zohlednit.

Vyjdeme-li z výše naznačených úvah o nevýhodnosti rozhodčí doložky pro spotřebitele, lze sjednání takové doložky chápat jako "odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele". Takové ujednání je v rozporu s § 55 odst. 1 občanského zákoníku a již dle této obecné klauzule by mělo být neplatné, a to relativně (§ 40a).

Sjednání rozhodčí doložky lze také ve smyslu výše popsaném chápat jako vzdání se práva na soudní ochranu předem. Ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku však zároveň uvádí, že "spotřebitel se nemůže vzdát zákonem poskytnutých práv, nebo jinak zhoršit své postavení". Také z tohoto důvodu je sjednání rozhodčí doložky relativně neplatné.


ZÁVĚR

Každá rozhodčí doložka umístěná ve formuláři smlouvy, či ve formuláři obchodních podmínek, jež jsou součástí smlouvy, je nekalým ujednáním ve smyslu § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Z hlediska evropské směrnice nebyla individuálně sjednána. Z hlediska české definice nekalých podmínek je pak v rozporu s požadavkem dobré víry (ve smyslu přiměřenosti a ohledů na zájmy spotřebitele) a znamená újmu spotřebitele (zhoršení jeho právního postavení v případném sporu). Značná nerovnováha v právech a povinnostech dodavatele a spotřebitele pak spočívá v nepřiměřeném vyloučení základního práva na soudní ochranu, které prakticky postihuje zejména spotřebitele, neboť rozhodčí řízení vedená z popudu spotřebitele jsou velmi výjimečná. 12)

Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou dále také v rozporu s obecným ustanovením § 55 odst. 1 občanského zákoníku, neboť se jedná o odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele a spotřebitel se jimi vzdává zákonem poskytnutých práv, čímž zhoršuje své postavení.

Vzhledem k relativní neplatnosti rozhodčích doložek lze doporučit, aby se spotřebitel (či jeho advokát) co nejdříve dovolal neplatnosti tohoto smluvního ujednání, a to jednostranným adresovaným úkonem druhé smluvní straně.

Vedle těchto obecně použitelných důvodů neplatnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských adhezních smlouvách lze dále vždy v konkrétním případě poukázat na konkrétní nešvary potvrzující nepřípustnost užité rozhodčí doložky. Častým prohřeškem z pohledu ochrany spotřebitele je nemožnost spotřebitele podílet se na určení rozhodce. Ten je určen buďto přímo formulářovou smlouvou, nebo na jejím základě osobou stojící v čele určitého sdružení rozhodců. Přiměřenost (ve smyslu "dobré víry") takového ujednání nechť si čtenář posoudí sám. Totéž platí o odkazech na elektronicky zveřejněné rozhodčí a poplatkové řády jednotlivých rozhodčích asociací, či sdružení, které jimi mohou být kdykoliv změněny.

------------------------------------------------------------------
1) Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
2) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 418.
3) Pecina, T.: Příběhy z legislativního Sherwoodu I, https://tompecina.blogspot. com/2009/05/pribehy-z-legislativniho-sherwoodu-i.html (stránky navštíveny dne 7. 5. 2009).
4) Uhl, P.: Spravedlnost na tržišti, https://www.spotrebitelskyudel.cz/?p=62, (stránky navštíveny dne 12. 5. 2009).
5) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 494.
6) Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách zveřejněná v úředním věstníku dne 21.4. 1993, L 95/29.
7) Bělohlávek, A., Pezl, T.: Mezinárodní a tuzemské rozhodčí řízení z pohledu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a pravomocí soudů a ústavou garantovaných práv (institut zrušení rozhodčího nálezu v souvislosti se zákazem revision au fond), Právník, 2007, číslo 7, str. 779.
8) Např. usnesení III. ÚS 166/05, IV. ÚS 11/03, I. ÚS 339/02, Pl. ÚS 37/08.
9) Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.
10) Commission recommendation 98/257/EC of 30 March 1998 on the principles applicable to the bodies responsible for out-of-court settlement of consumer disputes, zveřejněno v úředním věstníku dne 17. 4. 1998, L 115/31.
11) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 483.
12) Jiná situace nastává ohledně rozhodčích smluv uzavíraných až po vzniku sporu, kdy spotřebitel může v dohodě s dodavatelem využít mimosoudní cesty urovnání jejich sporu, vyplývajícího např. z namítané vady plnění.

O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých "rozhodčích soudů"
Mgr. Zuzana Valoušková
Publikováno: Bulletin advokacie č. 5/2010, rubrika Články, str. 35 - 37

Předmětná hesla:
rozhodčí soudy - rozhodčí doložka

MDT:
347.918 Arbitráž. Rozhodčí soudní řízení.

Anotace:

Příspěvek se zamýšlí nad otázkou neplatnosti rozhodčích doložek směřujících k soukromým rozhodčím soudům, zejména s ohledem na vývoj české judikatury (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008, které v úplném znění zveřejňujeme na str. 43-44) a na judikaturu ESD. Zvláštní pozornost je věnována rozhodčím doložkám sjednávaným ve smlouvách se spotřebiteli a implementaci směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Příspěvek se zabývá též vykonatelností rozhodčích nálezů vydaných takovýmito rozhodčími institucemi a možnostmi procesní obrany.

Plný text článku:

Po mnohaletých diskusích odborné veřejnosti o činnosti soukromých rozhodčích soudů se k této otázce vyjádřil Nejvyšší soud ČR, když dne 13. 1. 2010 rozhodl publikovat ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 Cmo 496/2008 (v celém znění jej zveřejňujeme na str. 43-44), podle kterého je "kopírování" činnosti stálých rozhodčích soudů soukromými společnostmi obcházením zákona a rozhodčí doložky směřující k soukromým rozhodčím společnostem jsou neplatné.

V České republice jsou takovéto rozhodčí doložky (zejména ve spotřebitelských smlouvách uzavíraných v určitých oblastech podnikání) 1) běžné a nálezy vydané v takových rozhodčích řízeních jsou exekvovány. Je tomu tak i přesto, že dle směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách nelze ve spotřebitelských smlouvách vůbec rozhodčí doložku platně sjednat 2) (snad s výjimkou ve prospěch stálého rozhodčího soudu), a to snad pod dojmem její nepřesné implementace v občanském zákoníku, stojící pouze na koncepci relativní neplatnosti takové klauzule. 3)

Tento příspěvek shrnuje argumenty, které vedly Vrchní soud v Praze k rozhodnutí o neplatnosti rozhodčích doložek, svěřujících pravomoc k rozhodování případných sporů mezi stranami smlouvy soukromým rozhodčím institucím, a zabývá se též otázkou vykonatelnosti jimi vydaných nálezů.


OBCHÁZENÍ ZÁKONA SOUKROMÝMI "ROZHODČÍMI SOUDY"

Zákon o rozhodčím řízení 4) předvídá dvě možnosti řešení majetkových sporů, k nimž by jinak byla dána pravomoc soudů: (i) rozhodčí řízení před jedním nebo více rozhodci »(ad hoc)«, nebo (ii) rozhodčí řízení před stálým rozhodčím soudem (institucionální arbitráž).

Zákon nepřipouští jiný způsob autoritativního rozhodování sporů - tedy způsob, který by nebyl ani jednorázovým »ad hoc« rozhodčím řízením, ani řízením před stálým rozhodčím soudem. Na rozdíl od »ad hoc« rozhodčích senátů mohou být stálé rozhodčí soudy zřízeny pouze na základě zákona 5) a obvykle mají své sídlo, statut a pravidla řízení, včetně pravidel o nákladech, a stálý administrativní aparát. 6)

Zastánci soukromých rozhodčích soudů argumentují, že zákon o rozhodčím řízení je možné vykládat též tak, že stálými rozhodčími soudy mohou být i jiné subjekty (různých právních forem - obchodní společnosti, neziskové organizace či občanská sdružení), pokud jsou zřízeny v souladu se zákonem.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tento názor jednoznačně vyvrací, když uvádí, že »"pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, jak to předpokládá zákon o rozhodčím řízení ve svém § 13, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákon o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o úmysl obcházet zákon a dochází tak k rozporu se zákonem."« Vrchní soud v Praze řadí mezi činnosti vyhrazené stálým rozhodčím soudům vydávání svých statutů a řádů, resp. procesních pravidel, a vedení seznamu rozhodců. Za stálé rozhodčí soudy tedy nelze považovat jakékoli jiné subjekty, byť by jejich zakladatelské dokumenty odkazovaly na § 13 zákona o rozhodčím řízení a jejich statuty a řády byly uveřejněny v Obchodním věstníku.

V této souvislosti je třeba připomenout soukromými rozhodčími soudy často citované dřívější rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 22 Cm 18/2001, podle něhož mohou i soukromé subjekty vést seznam rozhodců a vydávat pravidla rozhodčího řízení. Nejvyšší soud ČR však publikací rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jasně vyjádřil, který z obou názorů považuje za správný a jakým směrem by se měla judikatura ubírat.

Jaké činnosti tedy mohou různé asociace rozhodců vykonávat a jaká může být jejich role v rozhodčím řízení? Jejich funkce by měla být omezena na administrativní a servisní, popřípadě marketingovou, nejsou však oprávněny jakkoli zasahovat do rozhodčího řízení jako takového, zejména jmenováním rozhodců. Pokud by vytvořily nějaká procesní pravidla, mohla by být v řízení použita tehdy, kdyby je strany výslovně inkorporovaly do své dohody o svěření sporu rozhodcům (dle § 19 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení) a pokud by tato pravidla respektovala zásadu rovnosti stran (dle § 18 zákona o rozhodčím řízení).


NEPLATNOST ROZHODČÍCH DOLOŽEK

V praxi často dochází k tomu, že smlouva předpokládá řešení potenciálních sporů mezi stranami v rozhodčím řízení, které nazývá »ad hoc«, ačkoli se o »ad hoc« řízení (tedy před rozhodčím senátem ustaveným stranami sporu »ad hoc« pro konkrétní případ) ve skutečnosti nejedná, jelikož rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce(ů), anebo konkrétního způsobu jejich určení (dle § 7 zákona o rozhodčím řízení), ale ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení jen odkazuje na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a na takovouto právnickou osobou vydané statuty a řády.

Dle právní věty obsažené v citovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jsou takové rozhodčí doložky neplatné pro rozpor se zákonem (dle § 39 občanského zákoníku), přičemž důvodem neplatnosti je již sama o sobě skutečnost, že rozhodčí pravomoc, včetně výběru rozhodců a stanovení pravidel rozhodčího řízení, je svěřena soukromé právnické osobě, která není stálým rozhodčím soudem ve smyslu zákona o rozhodčím řízení.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, pokud jde o rozhodčí doložky obsažené ve spotřebitelských smlouvách, jsou-li ujednáním v neprospěch spotřebitele (což je v případě rozhodčích doložek svěřujících pravomoc soukromým rozhodčím soudům dle jejich pravidel nepochybné), dopadá na ně také ust. § 55 odst. 1 občanského zákoníku, resp. směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která chápe veškerá ujednání, která mají zneužívající charakter vůči spotřebiteli, jako absolutně neplatná.


VYKONATELNOST NÁLEZŮ SOUKROMÝCH ROZHODČÍCH SOUDŮ

Je-li tedy činnost soukromých rozhodčích soudů obcházením zákona, neměly by jimi vydané rozhodčí nálezy být vykonatelné. Za současného stavu věcí však není vyloučeno, že k jejich výkonu přesto dojde, zmeškal-li odsouzený subjekt v rozhodčím řízení námitku neplatnosti rozhodčí doložky.

Vzhledem k tomu, že rozhodci jsou podle zákona o rozhodčím řízení 7) oprávněni zkoumat svou pravomoc, měli by tedy ve světle publikovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze odmítat svou pravomoc, byli-li jmenováni soukromou rozhodčí společností na základě neplatné rozhodčí doložky. V případě žaloby proti spotřebiteli by tak měli postupovat již na základě směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

Může se však samozřejmě stát (a v praxi k tomu zřejmě bude docházet často), že rozhodci i přes výše uvedené argumenty shledají svou pravomoc ve věci a vydají rozhodčí nález. Vzniká tedy otázka, jak k takovému nálezu přistupovat - stává se doručením povinné straně vykonatelným exekučním titulem, proti němuž se povinný může bránit jen podáním návrhu na jeho zrušení soudem v prekluzivní lhůtě tří měsíců od doručení, anebo je takový nález nicotný, neboť v podstatě vůbec není rozhodčím nálezem, a není tedy ani exekučním titulem? Zdá se, že publikované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze otevírá cestu i k druhému řešení (přestože se touto otázkou výslovně nezabývá).

Dosud však převažuje názor považující rozhodčí nález vydaný soukromými rozhodčími společnostmi za exekuční titul, dokud není soudem zrušen. Je tedy třeba, aby dotčená strana smlouvy neplatnost rozhodčí doložky namítala od počátku rozhodčího řízení, nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé a jeli nález přesto vydán, aby včas, do tří měsíců od jeho doručení, podala návrh na jeho zrušení soudem dle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení. Opomněla-li dotčená strana námitku neplatnosti rozhodčí doložky uplatnit v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé, musí soud dle § 33 zákona o rozhodčím řízení návrh zamítnout. Pokud však jde o rozhodčí doložky sjednané se spotřebiteli, měl by soud v souladu s judikaturou ESD neplatnost takových rozhodčích doložek posuzovat z úřední povinnosti, i kdyby se jí spotřebitel sám nedovolal, resp. nedovolal včas v rozhodčím řízení (i přes chybějící výslovnou úpravu v o. s. ř., resp. v zákoně o rozhodčím řízení) a učinit tak zadost požadavkům směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 8)

Podání návrhu na zrušení nálezu soudem nemá samo o sobě odkladný účinek, a pokud jde o vykonatelnost rozhodčího nálezu - vykonatelnost může soud odložit pouze na žádost povinného, jestliže by neprodleným výkonem nálezu hrozila závažná újma. Bude tedy opět na povinném, aby o odklad vykonatelnosti žádal a aby prokázal, že výkonem hrozí vzniknout značná újma.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu rozhodčím nálezem, může se oprávněný subjekt domáhat výkonu rozhodnutí soudní cestou nebo soudními exekutory. Podmínkou exekuce je v každém případě soudní pověření exekutora, na kterého se subjekt oprávněný dle rozhodčího nálezu obrátil, k provedení exekuce. 9) Soud je přitom povinen exekuční titul přezkoumávat po formální, i materiální stránce, včetně pravomoci orgánu, který nález vydal, nemůže však posuzovat vady nalézacího řízení, ani nemůže návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout s poukazem na rozpor s dobrými mravy. 10) Pokud připustíme závěr o nicotnosti rozhodčích nálezů vydaných soukromými rozhodčími společnostmi, neměly by soudy exekuci nařídit z důvodu neexistence exekučního titulu, a pokud by ji přesto nařídily, mohl by se povinný bránit odvoláním (s odkladným účinkem).

Máme za to, že alespoň v případech týkajících se spotřebitelů by se měly soudy ve světle výše zmiňované judikatury ESD otázkou platnosti rozhodčí doložky zabývat z úřední povinnosti, jelikož mají dle komunitárního práva v každém případě rozhodovat podle smyslu směrnice, a to i tehdy, pokud by tomu bránilo nedodržení procesních lhůt či jiných podmínek daných vnitrostátním právem.

V případě, že výkon rozhodnutí, resp. exekuce, již byl nařízen, obsahují ustanovení § 266 o. s. ř. a § 54 exekučního řádu ještě poslední pojistku ochrany práv povinného - soud může i bez návrhu odložit provedení výkonu rozhodnutí (exekuce), lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí (exekuce) bude zastaven. O zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) může soud dle § 268 o. s. ř. rozhodnout mimo jiné v případech, kdy by výkon rozhodnutí byl nepřípustný, jelikož je zde jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat. Takovým důvodem může být právě vada titulu způsobená tím, že byl vydán rozhodci protiprávně existujícího soukromého rozhodčího soudu.


ZÁVĚREM

Je otázkou, zda publikace rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, o neplatnosti rozhodčích doložek směřujících k soukromým rozhodčím společnostem ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dokáže zásadně změnit dosavadní praxi. Publikací tohoto rozhodnutí diskuse nad činností soukromých rozhodčích společností pravděpodobně nekončí.

Zda se bude využívání služeb soukromých rozhodčích společností i nadále vyplácet, bude záležet na přístupu soudů a na informovanosti spotřebitelů. Za stávajícího stavu nedokáže subjekt odsouzený v rozhodčím řízení k plnění výkonu rozhodčího nálezu zabránit, neuplatnil-li tuto námitku nejpozději při prvním úkonu ve věci samé, který učinil v rozhodčím řízení, a nepodal-li včas návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem. Toto by se mělo změnit, alespoň pokud jde o neplatné rozhodčí doložky obsažené ve spotřebitelských smlouvách.

Dojde-li k výkonu rozhodčího nálezu i v případech, kdy povinný učinil všechny nezbytné procesní úkony k jeho odvrácení, a následně bude soudem rozhodčí nález zrušen, zbývá otázka náhrady případné škody, resp. jiné újmy, způsobené povinnému výkonem rozhodnutí (exekucí), nad rámec vydání bezdůvodného obohacení, k němuž by byl povinen subjekt, v jehož prospěch byla exekuce vedena. Kromě odpovědnosti rozhodce nebo rozhodčí společnosti přichází v úvahu žaloba proti subjektu, který neplatnou rozhodčí doložku do smlouvy vložil (u profesionála uzavírajícího smlouvu se spotřebitelem by bylo možné argumentovat jak porušením dobrých mravů, tak nedodržením prevenční povinnosti) a také žaloba proti státu, pokud soud v důsledku nesprávného úředního postupu výkon rozhodnutí (exekuci) nařídí, resp. včas nezastaví.

Vysvětlivky:
» ... « - takto označený text je v originále psán kurzívou.

------------------------------------------------------------------
1) Poskytování finančních služeb, realitních služeb, telekomunikačních služeb.
2) Dle přílohy č. 1 písm. q) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 je za nepřiměřenou smluvní podmínku považováno zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů.
3) § 55 občanského zákoníku.
4) Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů .
5) § 13 zákona o rozhodčím řízení.
6) Zvláštní zákony nyní předvídají tyto stálé rozhodčí soudy: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (na základě § 19 zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR), stálý rozhodčí soud organizátora regulovaného trhu (na základě § 56 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu) a rozhodčí soudy při komoditních burzách (na základě § 28 zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách).
7) § 15 zákona o rozhodčím řízení.
8) Rozhodnutí ESD ze dne 26. 10. 2006, C-168/05 - Elisa María Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL a rozhodnutí ESD ze dne 6. 10. 2009, C 40/08 - Asturcom Telecomunicacines SL v. Maria Cristina Rodríguez Noguiera.
9) Podle § 44 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti.
10) Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, Z., Šimka, K., Jirmanová, M., Hubáček, J.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 168.

Opět k (ne)platnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých „rozhodčích soudů"
JUDr. Tomáš Sokol
Publikováno: Bulletin advokacie č. 6/2010, rubrika Články, str. 22 - 23

Předmětná hesla:
rozhodčí soudy - rozhodčí doložka

MDT:
347 Občanské právo.
341.241 Smlouvy.

Anotace:

Článek je poukazem na nepřesnou a zavádějící interpretaci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, kterou obsahuje článek Zuzany Valouškové, publikovaný v BA č. 5/2010 pod názvem „O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých rozhodčích soudů". Autorka svou interpretaci opírá o fakt, že údajně má být zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zveřejněno v tzv. „zelené sbírce" a z toho dovozuje, že zásadním způsobem ovlivní právní praxi při posuzování rozhodčích doložek, odkazujících pro případ sporu na subjekt, který má určit rozhodce. V publikovaném článku je poukaz na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které zastává zcela opačný názor, než je publikováno již zmíněným rozhodnutím 12 Cmo 496/2008, a dále na to, že tento odlišný právní názor byl napaden ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl. Z toho pak je dovozováno, že zmíněné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, byť snad bude otištěno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, stěží může právní praxi podstatnějším způsobem ovlivnit.

Plný text článku:

Bulletin advokacie č. 5/2010 přinesl krom jiného článek kolegyně Zuzany Volouškové, 1) která informuje o dosud nepublikovaném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008. O tomto rozhodnutí pak tvrdí, že má být publikováno v tzv. "zelené sbírce", tedy ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ponechávám stranou, zda je rozumné v rámci odborné diskuse otvírat téma dané judikátem, který doposud nebyl publikován, ale má působit právě způsobem zveřejnění. Zejména, je -li současně tvrzeno, že jde o rozhodnutí zásadně ovlivňující právní režim v určité oblasti právních vztahů, konkrétně v oblasti rozhodčího řízení a rozhodčích doložek ve prospěch rozhodců ad hoc. Stranou také ponechávám přetrvávající pochybnosti o smyslu rozhodnutí, publikovaných v "zelené sbírce", jestliže vedle nich existují jiná rozhodnutí stejného nebo dokonce vyššího soudu, která jsou obsahově odlišná. To by ale bylo na samostatný a rozsáhlý článek.

V následujících řádcích nehodlám vést polemiku se samotným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, ale chci připomenout, že rozhodně nejde o jediný výkladový přístup a že na úrovni NS ČR a Ústavního soudu existuje právní názor dramaticky odlišný. Přitom zcela určitě nelze akceptovat apriorně podávané tvrzení kolegyně, že sice existují jiná rozhodnutí v předmětné věci, ale že »... Nejvyšší soud ČR však publikací rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jasně vyjádřil, který z obou názorů považuje ze správný a jakým směrem by se měla judikatura ubírat.« To je výklad zcela zkreslený. Naprosto nedůvodné pak jsou odpovědnostní konsekvence, o nichž autorka článku spekuluje. To zmíním v závěru.

Podstatou věci je spor o platnost rozhodčích doložek, odkazujících pro případ sporu na subjekt, obvykle právnickou osobu, který určí rozhodce. Dalším vnímaným problémem je fakt, že tyto subjekty, které určují rozhodce, také vydávají jakási pravidla rozhodčího řízení, o nichž se má předpokládat, že se jimi rozhodce bude v případě rozhodování v konkrétní věci řídit. Vrchní soud v Praze se cestou zmíněného rozhodnutí k těmto doložkám postavil negativně a považuje je za neplatné, což kolegyně interpretuje jako zmíněný směr, kterým by se judikatura měla ubírat. Paní kolegyně toto rozhodnutí podrobně analyzuje a dobírá se k výše zmíněným závěrům, aniž by ovšem poskytla vyváženou informaci o jiných a relevantních právních názorech na daný problém, tak, jak plynou z jiného zdroje. Tyto "jiné zdroje" sumarizuje článek soudce Nejvyššího soudu ČR, 2) který je současně prezentací autorova zcela odlišného stanoviska, vyjádřeného v souvislosti s jednáním pléna NS ČR o tom, zda rozhodnutí VS ČR bude zařazeno do "zelené sbírky". Nadto pak jde o stanovisko doplněné o další argumenty. Autorovo odlišné stanovisko poukazuje především na usnesení NS ČR ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, v němž tento soud dospěl k závěru, že: »strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedených soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zák. č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.«

Je zjevné, že toto stanovisko je zásadně odlišné od stanoviska, které měl zaujmout Vrchní soud v Praze ve shora uváděné věci. Je chybou autorky článku, že tento fakt zcela pomíjí a namísto toho zmiňuje rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z roku 2001, byť také odlišné. Za takového stavu se vcelku logicky jeví jako nesprávný i předpoklad autorky, že zařazení zmíněného rozhodnutí VS ČR do "zelené sbírky" má naznačovat změnu pohledu NS ČR na tuto problematiku. Tedy, že soudní praxe by se nadále měla řídit tímto nově prezentovaným názorem. To by byl problematický závěr už i jen ve vztahu k zmíněnému rozhodnutí VS v Olomouci, ale zcela zjevně nemůže platit v případě konkurence rozhodnutí VS v Praze s rozhodnutím NS ČR, když obě byla vydána ve stejném roce. Pouze se tím evokuje otázka, co "platí" víc. Jestli rozhodnutí VS, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nepublikované rozhodnutí NS ČR. Zcela jistě ale nelze na zmíněné rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 nahlížet jako na cosi podobné apokryfu. Naopak, jde o přesvědčivou právní argumentaci, plně použitelnou v rámci obdobného sporu.

Ryze po právní stránce se s existencí dvou právních názorů zabývá autor zmíněného článku publikovaného v Právním rádci. Obsáhle rozebírá, proč je podle jeho názoru právní závěr Vrchního soudu v Praze nesprávný, a tento rozbor uzavírá takto: "Z vyložených důvodů se proto zcela ztotožňuji s právním závěrem obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008 (rozhodnutí pod č. 15 jako alt. navrhovaná k publikaci), tj., že strany si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smluv budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem".

Článek dále připomíná, že proti citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu byla podána ústavní stížnost vedená pod sp. zn. II. ÚS 2682/08, která ovšem byla odmítnuta mimo jiné s odůvodněním: "závěry (soudu) jsou naopak zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu, týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání ...".

K tomu autor zcela logicky dodává, že právnímu názoru, který byl z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu zformulován shora (tj. o platnosti rozhodčí doložky, o přípustnosti jmenování rozhodce jednou ze smluvních stran atd.), Ústavní soud přitakal, což lze vyložit i tak, že pokud by v budoucnu ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, v němž by právní podstata soudem vyřešené věci byla postavena na stejných argumentech, jaké zaujal Vrchní soud v Praze ve zmíněném judikátu, lze předpokládat, že Ústavní soud - pokud byly splněny všechny podmínky pro věcné posouzení takovouto ústavní stížností napadaného rozhodnutí - by navázal na svůj názor, který takto rámcově vyložil ve svém rozhodnutí ze dne 6. 11. 2008 ve věci pod sp. zn. II. ÚS 2682/08. Proto lze s ohledem na vyložené judikatorní souvislosti hovořit o »"otevřeném závěru (vy)řešeného právního problému."«

Je tedy zřejmé, že pro jakékoliv kategorické závěry, týkající se předmětných rozhodčích doložek a posuzování jejich platnosti a neplatnosti, je ještě velmi brzo. Na okraj nutno zmínit, že zcela mimo realitu jsou i jakékoliv navazující úvahy, zejména spekulace o možné odpovědnosti rozhodce či servisní společnosti za škodu, způsobenou povinnému výkonem rozhodnutí (exekucí). Nic takového nepřipadá v úvahu, a to i za situace, kdy by judikatura v této věci byla takříkajíc konstantní. Což, jak vidno, není. Především autorka článku přehlíží konstrukci odpovědnostního vztahu za škodu. Jedním z jeho znaků je protiprávní jednání. Stěží si lze představit, že by bylo možné za protiprávní jednání označit jednání rozhodce, který by se neztotožnil s judikaturou, byť by byla konstantní a zastával svůj právní názor, který by v nálezu konstatoval a odůvodnil. Pokus o něco takového by byl hrubým porušením principu nezávislosti rozhodce. Zcela jistě pak nelze považovat za protiprávní jednání postup rozhodce, který právní argumenty pro své rozhodnutí čerpá z aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť sám fakt zařazení určitého rozhodnutí, prezentujícího právní názor do "zelené sbírky" ještě z jiného rozhodnutí téhož soudu, vycházejícího z jiného právního názoru, nečiní zmíněný judikatorní apokryf, o němž by bylo zakázáno mluvit, anebo se řídit jeho právním názorem, pokud někomu připadá přesvědčivější. A krom toho zde samozřejmě existuje rozhodnutí Ústavního soudu, které, jak výše zmíněno, nelze interpretovat jinak než jako podporu nepublikovaného rozhodnutí NS ČR.

Vysvětlivky:
» ... « - takto označený text je v originále psán kurzívou.

------------------------------------------------------------------
1) Zuzana Valoušková: O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých "rozhodčích soudů", BA č. 5/2010, str. 35.
2) Pavel Vrba: K problematice určení (jmenování) rozhodce a stanovení procesních pravidel rozhodčího řízení, Právní rádce č. 3/2010, str. 21.

NÁLEZ Ústavního soudu ČR ze dne 15. 6. 2009
Ochrana principu důvěry v závazkových vztazích
sp. zn. I. ÚS 342/09

Režim spotřebitelských smluv (smluv na ochranu spotřebitele) byl však výslovně upraven v občanském zákoníku až novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2001. Jejím cílem bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s aquis communautaire dosaženého v této oblasti (pro nyní posuzovanou skutkovou situaci jsou relevantní zejména směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách).

Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem této nové kogentní právní úpravy je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle.

Ústavní soud je přesvědčen, že takových podmínek je třeba cestou výkladu podústavního práva dosáhnout i v případě "de facto" spotřebitelských vztahů vzniklých před nabytím účinnosti výše zmíněného zákona č. 367/2000 Sb., neboť materiálně nahlíženo pozice kontrahenta uzavírajícího smlouvu před nabytím účinnosti tohoto zákona se nikterak nelišila od spotřebitele uzavírajícího smlouvu již v režimu spotřebitelských smluv.

-------------

NÁLEZ Ústavního soudu ČR ze dne 6. 11. 2007
Ochrana principu důvěry v závazkových vztazích
sp. zn. II. ÚS 3/06

Respekt a ochranu autonomie vůle považoval Ústavní soud ve své předchozí judikatuře za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu, za původní "matrici" vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu "konstanty" vytčené před závorkou, "v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivně právně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy. Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit. Tímto druhým principem je zásadní ochrana té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (Luhmann, N.: Vetrauen. Ein Mechanismus der Reduktion socialer Komplexität. Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově, chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Naznačená konkretizace principu právního státu je oním principem, který působí na straně stěžovatele a proti principu autonomie vůle, kterého se dovolávají obecné soudy. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

---------------

ROZSUDEK Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2009
Obsah rozhodčí smlouvy odkazem na pravidla pro rozhodčí řízení ad hoc
sp. zn. 32 Cdo 2312/2007

Byl-li sjednán obsah rozhodčí smlouvy odkazem na v ní uvedená pravidla, je toto ujednání přinejmenším neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, která nebyla součástí rozhodčí smlouvy a která na rozdíl od statutů stálých rozhodčích soudů nebyla uveřejněna v Obchodním věstníku.

----------------

ROZSUDEK Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 6. října 2009
Věc C-40/08

Asturcom Telecomunicaciones SL proti Cristina Rodríguez Nogueira

SOUDNÍ DVŮR (první senát) rozhodl takto:

Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu, vydaného bez účasti spotřebitele, musí, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, i bez návrhu posoudit nepřiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem, je-li podle vnitrostátních procesních pravidel možné provést takové posouzení v rámci obdobných řízení na základě vnitrostátního práva. Jde-li o nepřiměřenou doložku, přísluší tomuto soudu vyvodit veškeré důsledky, které z toho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se ujistil, že tento spotřebitel nebude uvedenou doložkou vázán.

-------

STANOVISKO Soudního dvora ze dne 27. dubna 2006
Věc C-168/05

Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL
Řízení o předběžné otázce

IV - Závěry
63. Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Audiencia Provincial de Madrid, že:

Systém ochrany spotřebitelů stanovený směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách vyžaduje, aby v takovém případě, jako je projednávaný případ, vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, mohl posoudit zneužívající charakter rozhodčí doložky a prohlásit tento nález za neplatný z důvodu rozporu s veřejným pořádkem, i když tato vada nebyla spotřebitelem namítnuta v průběhu rozhodčího řízení a je poprvé uplatněna v rámci žaloby na neplatnost.

ROZSUDEK Soudního dvora Evropské unie (prvního senátu) ze dne 3. června 2010
Věc C-484/08

Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios (Ausbanc)

SOUDNÍ DVŮR (první senát) rozhodl takto:

1) Článek 4 odst. 2 a článek 8 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která připouští soudní přezkum nepřiměřené povahy smluvních podmínek týkajících se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, i když jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

2) Článek 2 ES, čl. 3 odst. 1 písm. g) ES a čl. 4 odst. 1 ES nebrání výkladu čl. 4 odst. 2 a článku 8 směrnice 93/13, podle kterého členské státy mohou přijmout vnitrostátní právní úpravu, která připouští soudní přezkum nepřiměřené povahy smluvních podmínek týkajících se definice hlavního předmětu smlouvy nebo přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, i když jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

--------------

ROZSUDEK Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 4. června 2009
Věc C-243/08

Pannon GSM Zrt. proti Erzsébet Sustikné Győrfi

SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát) rozhodl takto:

1) Článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl.

2) Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí. Tuto povinnost má vnitrostátní soud i při ověřování své vlastní místní příslušnosti.

3) Je na vnitrostátním soudu, aby určil, zda takové smluvní ustanovení, jaké je předmětem sporu v původním řízení, splňuje kritéria, která jsou požadována k tomu, aby bylo ustanovení považováno za zneužívající ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice. Vnitrostátní soud přitom musí zohlednit skutečnost, že ustanovení obsažené ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a poskytovatelem nebo prodávajícím, které bylo do smlouvy vloženo, aniž bylo předmětem individuálního vyjednávání, a které zakládá výlučnou příslušnost soudu, v jehož obvodu se nachází sídlo poskytovatele nebo prodávajícího, může být považováno za zneužívající.

---------------

ROZSUDEK Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 17. prosince 2009
Věc C-227/08

Eva Martín Martín proti EDP Editores SL

SOUDNÍ DVŮR (první senát) rozhodl takto:

Článek 4 směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory nebrání tomu, aby vnitrostátní soud prohlásil i bez návrhu za neplatnou smlouvu, která spadá do působnosti této směrnice, z důvodu, že spotřebitel nebyl poučen o svém právu od smlouvy odstoupit, i když tato neplatnost nebyla v žádném okamžiku spotřebitelem namítána u příslušných vnitrostátních soudů.