SKUPINOVÁ (KOLEKTIVNÍ, HROMADNÁ) ŽALOBA
https://www.spotrebitel.cz/index.php?option=com
Ve druhé polovině 20. století se pod vlivem amerického práva, objevuje i v kontinentálních evropských právních řádech tzv. skupinová žaloba (clase action, recours collectif, action collective, action de groupe, verbandsklage).
Skupinová žaloba je jedním z prostředků, které jsou k dispozici pro řešení více řízení se stejným základem, resp. se stejným zájmem žalobců. Jedná se o žalobu, kterou podá fyzická nebo právnická osoba, a kterou je s právními účinky reprezentován i neorganizovaný neurčitý okruh osob, které se ocitly ve srovnatelné právní situaci jako žalobce sám. Jde o právní prostředek výhodný pro ochranu masově dotčených právních vztahů velkého okruhu osob, směřující ke vzniku silných nátlakových skupin. Je právním institutem amerického soudnictví, proto k němu evropské právní řády přistupují spíše s opatrností. Představuje totiž řadu problémů, na které kontinentální civilní procesy nejsou připraveny (problémy právní moci, vykonatelnosti, ale též nákladů řízení apod.). Rozhodnutí o ní není závazné jen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby, jejichž právní pozice a zájmy jsou stejné nebo obdobné, užívá se k prosazení skupinových zájmů. Legitimován je k ní buď někdo ze skupiny, o níž jde, anebo určité sdružení, vyjadřující zájmy této skupiny.
Druhy hromadných žalob
1. Žaloby, kdy právo jež je žalováno určitým individuálním subjektem, nenáleží jen jemu, ale určité skupině subjektů, kterou však není možné uzavřít (typicky žaloby negatorní) a kdy účinky žaloby a následného rozsudku svědčí neomezené či neurčité skupině osob, kterým dle hmotného práva náleží nárok na zákaz protiprávního jednání.
2. Z povahy žalované věci se nejedná dle hmotného práva o žaloby negatorní (na negativní plnění), ale o žaloby s plněním pozitivním – žaloby pariční (typicky jde o žaloby sankčně reparační povahy, tedy o uplatňování nároků na náhradu škody).
Dále můžeme hromadné žaloby dělit na žaloby veřejné (žalobcem je orgán veřejné moci nebo jiná korporace zřízená či uznaná zákonem – žalobce není tedy sám nositelem individuálního práva, ale je aktivně procesně legitimován ze zákona) nebo žaloby skupinové (žalobcem je člen skupiny, jenž je sám nositelem žalovaného hmotného práva, přičemž žaluje i ve prospěch ostatních členů skupiny; tyto žaloby je možné i dále vnitřně členit např. podle toho, zda nositelů práva je uzavřený či neuzavřený počet apod.).
Právní úprava v cizích právních řádech
V zahraniční judikatuře je obecně uznáváno, že smyslem skupinových žalob je jednak zajistit přístup k soudu i osobám, které by jinak z různých důvodů samy nežalovaly a dále pak naplnit princip procesní ekonomie a zajistit změnu chování u žalovaného (behavioural modification). V zahraničních právních úpravách není (na rozdíl od právní úpravy v České republice) možnost podání hromadné žaloby tak striktně omezena taxativním vymezením typových případů, v nichž je možné skupinovou žalobu podat, ale závisí na kritériu vhodnosti a efektivnosti z hlediska procesního. Velká část zahraničních skupinových žalob směřuje k náhradě škody; v českém právu je akcentována spíše na možnost podat žalobu negatorní. Na skupinovou žalobu je obecně nahlíženo jako na žalobu speciální, která se vymyká obecnému pojetí žalobního práva – jejím podáním soudu obecně nevzniká povinnost žalobu bez dalšího projednat, naopak, soud po jejím podání rozhoduje, zda vůbec bude takto podanou žalobu projednávat či nikoli.
Jedním ze základních rozdílů mezi českou a zahraniční úpravou je, že zahraniční žaloby musí být soudem certifikovány jako skupinové. Certifikaci provádí soud svým rozhodnutím (v Kanadě certification order). Při posuzování, zda dát žalobě charakter žaloby skupinové soud zvažuje, zda právní a skutkové otázky, které jsou společné pro členy skupiny, převažují nad otázkami vztahujícími se pouze k jednotlivým členům skupiny, zda řízení o skupinové žalobě bude zahrnovat i nároky, které jsou nebo mohou být předmětem jiného řízení, zda jiné prostředky řešení sporů by byly méně praktické nebo méně účinné a zda řízení o skupinové žalobě by nevedlo k větším obtížím než řízení vedená jinými prostředky. Předpokladem pro povolení žaloby jakožto žaloby skupinové bývá, že neexistují aplikovatelné alternativní programy či řízení, tj. že není vhodnější například při menším počtu členů skupiny rozhodnout o spojení řízení nebo v situaci, kdy existují alternativní kompenzační programy, zda není vhodnější další členy skupiny odkázat na ně. Při rozhodování o připuštění žaloby jako skupinové rozhoduje to, kterému postupu by měla být dána přednost (preferable procedure). Nedojde – li k certifikaci žaloby jako skupinové, nic nebrání tomu, aby žalobce pokračoval v řízení jako žalobce z individuální žaloby.
Žalobce, jenž soudu podává skupinovou žalobu, musí prokázat, že se o takovou žalobu jedná, a že o ní takto může být vedeno soudní řízení. Okruh předpokladů, jejichž splnění musí žalobce soudu prokázat, se liší podle povahy samotné žaloby, a to ať jde o žalobu skupinovou (USA) nebo o žaloby reprezentativní (podávané sdruženími zvlášť k podání žaloby oprávněnými). V případě podání reprezentativní žaloby sdružením, záleží na tom, jaké požadavky týkající se reprezentativnosti sdružení právní předpisy toho kterého státu požadují (např. jen zcela formální požadavky, jako je tomu v ČR, např. předmět činnosti, nebo naopak).
Spotřebitelské právo v cizích zemích
V případech, kdy je zasaženo protiprávním jednáním podnikatele do práv většího množství spotřebitelů, mají spotřebitelské organizace v jednotlivých členských státech právo podat žalobu na zdržení se takového protiprávního jednání a obnovení původního stavu (§ 25 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů). V mnohých členských státech je toto oprávnění rozšířeno o možnost podat žalobu na náhradu způsobené škody, kdy vedle individuální žaloby každého poškozeného spotřebitele, může spotřebitelské sdružení vymáhat nároky na odškodnění kolektivně, pomocí hromadné žaloby. Právní úprava hromadných žalob není prozatím evropským právem sjednocena a podmínky pro její uplatnění se stát od státu značně liší. Ze studie Evropské komise však vyplývá, že hromadná žaloba je institutem, který by výrazně přispěl k ochraně spotřebitelských práv. Hromadná žaloba by neměla sloužit pouze k ochraně spotřebitele, ale také k ochraně trhu. Neexistující systém hromadných žalob oslabuje fungování obchodního trhu a umožňuje obchodníkům nabízet zboží a služby za nízké služby a z pohledu spotřebitele používat nepřiměřené obchodní podmínky. Účastníci konference pořádané Evropskou komisí se shodli na tom, že přijetí institutu hromadné žaloby na evropské úrovni by bylo přínosem, kterým dojde jednak k posílení evropského jednotného trhu, ale i k posílení postavení samotného spotřebitele.
Hromadná žaloba například v případech, kdy je spotřebitelem žádána na podnikateli náhrada škody (a to nejen tehdy, když je přítomen mezinárodní prvek, tzn. spotřebitel je český státní příslušník, zakoupil zboží v cizině nebo např. po internetu z cizí země), představuje:
1) účinnou náhradu za škodu, usnadnění podání žalob o náhradu škody ze strany organizací jménem poškozených spotřebitelů a tím větší možnost přístupu ke spravedlnosti,
2) předcházení a zabraňování chování, které porušuje antimonopolní pravidla, vzhledem k většímu sociálnímu dopadu těchto žalob.
Některé státy umožňují podávat žaloby jen těm zastupujícím organizacím, jež jsou buď uvedeny na zákonném seznamu (Rakousko) nebo mají určitou povahu (Litva – pouze ústav na ochranu spotřebitele) nebo splňující určitá kritéria, např. ohledně počtu členů nebo doby trvání.
Z hlediska osob porušujících pravidla představuje možnost koncentrace jejich obhajoby navíc značný přínos s ohledem na náklady a efektivitu řízení. Hromadná žaloba potvrzuje oprávněnost organizací jednat, což organizacím usnadňuje podávat soudní žaloby na základě podobných ustanovení ve směrnici č. 98/27/ES, týkající se soudních příkazů v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů. Standardní postup podávání individuálních žalob navíc ukazuje, že náklady na řízení slouží jako odrazující faktor a vysoké náklady v řadě případů brání podání individuální žaloby.
Současná právní úprava hromadných žalob v českém právním řádu
V České republice se o skupinových žalobách začalo hovořit v souvislosti s ustanoveními § 83 odst. 2 o.s.ř. a § 159a odst. 2 o.s.ř., zařazených do našeho právního řádu zákonem č. 151/2002 Sb., účinným od 1.1.2003.
§ 83
(1) Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
(2) Zahájení řízení
a) o zdržení se protiprávního jednání nebo o odstranění závadného stavu ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, 62b)
b) o zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv spotřebitelů, 62c )
c) ve věcech přeměn obchodních společností, stanoví-li tak zvláštní právní předpis,
d) v dalších věcech stanovených zvláštními právními předpisy, brání též tomu, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky.
Ustanovení § 83 odst. 2 o.s.ř. stanoví, že zahájení řízení o zdržení se protiprávního jednání nebo o odstranění závadného stavu ve věcech práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, o zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv spotřebitelů, ve věcech přeměn obchodních společností, stanoví – li tak zvláštní právní předpis a v dalších věcech stanovených zvláštními právními předpisy, brání též tomu, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky. Zákonodárce tedy ustanovením § 83 zakládá neodstranitelnou překážku litispendence, která brání v pokračování řízení o druhém a dalším podaném návrhu v téže věci. Litispendence podle tohoto ustanovení nastává, jde – li v pozdějším řízení o nárok vyplývající z téhož jednání nebo stavu, o němž již bylo zahájeno řízení, a týká – li se stejného předmětu řízení, téhož žalovaného a odlišných žalobců. Zatímco překážka litispendence podle § 83 odst. 1 nastává vždy, jde – li v řízeních o stejnou věc, překážka litispendence podle § 83 odst. 2 o.s.ř. vzniká jen ve věcech a za podmínek uvedených v tomto ustanovení nebo ve zvláštním právním předpisu. Překážka zahájeného řízení rovněž v těchto případech brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později. O litispendenci jde například ve věcech právní ochrany proti nekalé soutěži založené § 53 a 54 ObZ, ve spojení s § 159a o.s.ř. Ustanoveními obchodního zákoníku je založen hmotněprávní základ této ochrany. Občanský soudní řád pak stanoví, že zahájení řízení v takové věci (jedním žalobcem) brání tomu, aby proti témuž žalovanému uplatnili stejné nároky z téhož jednání nebo stavu jiní žalobci a dále stanoví, že v takových věcech je výrok pravomocného rozsudku závazný i pro další osoby. Těmito ustanoveními je mimo jiné založena i překážka pravomocného rozhodnutí pro žaloby jiných subjektů o stejné nároky.
Podle § 83 odst. 2 písm. b) nastává litispendence ve věcech ochrany práv spotřebitelů, domáhají – li se další osoby, aby stejnému žalovanému bylo uloženo zdržet se stejného protiprávního jednání (tj. porušování povinností, které jsou uloženy podnikateli ve prospěch spotřebitelů při prodeji výrobků a poskytování služeb), jak to požadovala již jiná oprávněná osoba v dříve zahájeném řízení. Oprávněnou osobou tak může být i právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo spotřebitelů (např. § 54 odst. 1 ObZ nebo § 25 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitelů, ve znění pozdějších předpisů). Taková skupinová žaloba se pak označuje jako reprezentativní (seznam oprávněných osob vede Komise Evropských společenství a je zveřejňován v Úředním věstníku Evropské unie).
Obchodní společnosti a družstva mohou být přeměněny fúzí, převodem jmění na společníka nebo rozdělením. Za přeměnu se také považuje změna právní formy obchodní společnosti. Fúze se může uskutečnit formou sloučení nebo splynutí. Překážka litispendence se ve věcech přeměn obchodních společností uplatní, stanoví – li tak zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (tento případ nastává například v případě § 220a odst. 11 ObchZ).
V neposlední řadě se o litispendenci podle § 83 odst. 2 písm. d) jedná v dalších věcech, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis. Jedná se například o případy stanovené v § 24 a 48 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, které brání tomu, aby ve věci určení neplatnosti veřejné dražby probíhala proti témuž žalovanému další řízení o žalobě jiných žalobců o určení neplatnosti stejné veřejné dražby, vycházející z téhož stavu jako dříve zahájené řízení.
K ustanovením § 159a o.s.ř.
§ 159a
(1) Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
(2) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.
(3) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.
(4) V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
(5) Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
§ 159a pojednává o závaznosti rozsudku. Rozsudek nabývá formální právní moci, jestliže jej nelze napadnout odvoláním. Závaznost rozsudku vyplývající z materiální právní moci je autoritativní projevem vůle soudu jakožto státního orgánu, kterým byl vyřešen spor nebo upravena jiná práva a povinnosti a kterým se musí řídit ti, jimž je adresován. Výrok pravomocného rozsudku je subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky řízení, v němž byl rozsudek vyhlášen. V případech stanovených zákonem (§ 83 odst. 2 o.s.ř.) je však výrok rozsudku závazný nejen pro účastníky řízení, ale také pro další osoby v zákoně uvedené nebo dokonce pro každého (dochází k rozšíření subjektivní meze právní moci). Tyto další subjekty mohou vstoupit do probíhajícího řízení jako vedlejší účastníci, avšak bez ohledu na to, zda tak učiní či nikoli, vztahují se na ně jak účinky, tak i důsledky řízení a rozhodnutí (což je hlavním projevem skupinové žaloby). § 159a odst. 2 o.s.ř. stanoví pro uvedené věci závaznost pravomocného výroku rozsudku nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby, jimž by stejné nároky svědčily. U hromadných žalob navíc dochází k situaci, kdy materiální právní účinky právní moci působí i proti osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena (viz. § 83 odst. 2 o.s.ř.). Na tyto osoby se tedy v rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku nebo usnesení ve věci samé vztahuje překážka věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae), i když nebyly tyto osoby účastníky původního řízení. Zásadním nedostatkem této právní úpravy je ten fakt, že oprávněné osoby (příslušníci skupiny, která navíc není v řízení nijak definována) nemají šanci se o výsledku sporu vůbec dozvědět, nehledě na to, že ani ten, kdo podal žalobu jako první (a zahájil tak řízení), nemusel vědět, že jde o skupinovou žalobu a že právě on je zástupcem skupiny. Dalšími nedostatky oproti zahraniční právní úpravě je velmi malá informovanost členů skupiny, slabé postavení dalších žalobců apod.
Postavení dalších osob
U hromadných žalob je třeba rozlišit dvě skupiny dalších osob, tj. osob oprávněných podle hmotného práva, avšak odlišných od prvního žalobce. Ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. se týká pouze těch osob, které samy podaly žalobu jako druhé a další v pořadí. Ustanovení § 159a odst. 2 o. s. ř. se však týká také osob, které žalobu vůbec nepodaly, ačkoliv by k tomu jinak byly oprávněny.
Pokud jde o první skupinu oprávněných osob, jedná se o aktivní nositele hmotně-právního oprávnění, kteří jednají ve smyslu zásady vigilantibus iuris skripta sunt. Nejvyšší soud v řadě případů tuto zásadu uplatňuje a tam, kde je účastník právního vztahu pasivní, může věc dopadnout v jeho neprospěch, i když by jinak mohl ve sporu uspět. V případě § 83 odst. 2 o.s.ř. jsou však účastníci aktivní, avšak jejich „bdělost“ jim moc nepomůže, neboť i když žalobu podají ve lhůtě, jejich řízení bude zastaveno jen proto, že někdo jiný byl o něco rychlejší (první žalobce). Do druhé skupiny oprávněných osob patří ti účastníci hmotněprávního vztahu, kteří sami nepodali žalobu, avšak jsou zákonem zahrnuti mezi ty, pro něž je rozsudek ve věci závazný. Tito účastníci ovšem vůbec nemusí vědět o zahájení řízení a o výsledku sporu; ten přitom může být ukončen dříve, než těmto osobám skončí běh promlčecí či prekluzivní lhůty. Pokud by nebyla ustanovením § 83 odst. 2 o.s.ř. založena překážka litispendence, mohly by klidně žalovat po ukončení prvního soudního sporu. Nejistota spočívá rovněž ve lhůtách pro uplatnění práv založených na rozhodnutí „co do základu“. Na rozdíl od jiných zahraničních úprav není stanoveno, jak se toto právo promlčuje, přičemž existuje několik hypotéz (od okamžiku právní moci rozsudku, od okamžiku zveřejnění rozhodnutí soudu aj.).
Zásadním nedostatkem právní úpravy skupinových žalob v českém právním řádu je ten fakt, že účastníci hmotněprávního vztahu, kteří jsou zákonem zahrnuti mezi ty, pro něž je rozsudek ve věci závazný, a nebyli nebo nemohli být účastníku původního řízení (např. nevědomost o probíhajícím řízení), jsou postaveni v zásadě před hotovou věc a celkově tak mají nejhorší postavení ze všech vedlejších účastníků vůbec. Uvedený problém by se vyřešil převzetím některých ze systémů, uplatňujících se v zahraničních právních úpravách:
1. opt – out systém – tradiční systém používaný v USA, kdy je skupinová žaloba zveřejněna a potenciální členové skupiny mají možnost ve stanovené lhůtě soudu sdělit, zda vystupují z řízení či nikoli; v případě, že ve lhůtě stanovené soudem nezašlou soudu prohlášení o vystoupení z řízení, je pro ně následný rozsudek závazný,
2. opt – in systém – švédský systém – kdy je skupinová žaloba oznámena a od potenciálních členů skupiny je požadováno, aby se výslovným projevem vůle k řízení přihlásili (do řízení vstupují na základě své přihlášky); soud vede řízení a vydává rozsudek účinný jen vůči těm, kteří takto vstoupili do řízení.
Základní rozdíly mezi českou právní úpravou a zahraniční právní úpravou
1. Žalobce, který je prvním v pořadí, nemá v českém právním řádu žádnou právní odpovědnost za řádné vedení řízení vůči žalobcům, kteří jsou dalšími v pořadí, ani vůči osobám, které se řízení neúčastní (avšak pro něž je výrok soudu ve věci samé rovněž závazný). První žalobce se hypoteticky ani nemusí dozvědět o tom, že je účasten na nějaké skupinové žalobě, protože o tom není vydáváno v „jeho“ řízení žádné relevantní usnesení; dochází pouze k zastavení později zahájených řízení.
2. Česká právní úprava neupravuje žádné ochranné prvky pro situaci, kdy dojde k dohodě mezi žalobcem prvním v pořadí a žalovaným, neexistuje žádná záruka ochrany proti zneužití postavení prvního žalobce vůči dalším v pořadí.
3. V České republice nelze v konkrétním případě z ničeho usoudit, že se jedná o skupinovou žalobu. V zahraničí toto vyplývá z rozhodnutí soudu, kterým se uplatnění nároků formou skupinové žaloby povoluje (certification order).
4. V České republice neexistuje žádná povinnost poskytnout veřejnou informaci o zahájení řízení, ani informaci o jeho výsledku, která by byla uložena účastníkům prvního řízení nebo soudu. V zahraničí je to základním rysem skupinové žaloby.
JEDNOTLIVÉ PŘÍPADY Z PRAXE
ČESKÁ REPUBLIKA
Majitelé domů a hromadná žaloba na stát
Občanské sdružení majitelů domů (OSMD) podalo k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku hromadnou žalobu. K žalobě se připojilo zatím cca. 2500 vlastníků nemovitostí, kteří odmítají prodělávat na nízkých nájmech, které jim diktuje stát. OSMD stát žaluje za škody, které již byly napáchány. Údajně jde o 50 miliard korun. Chystaná žaloba není v České republice první. Kvůli regulaci nájemného stížnost ke štrasburskému soudu podalo již více než 200 majitelů domů. Stěžovateli jsou fyzické a právnické osoby, vlastnící na území České republiky byty a domy s regulovaným nájemným. Za všechny stěžovatele, kteří jsou členy Občanského sdružení majitelů domů v ČR, jedná v této věci toto sdružení. Žalovanou je Česká republika.
Regulace nájmů bytů v České republice (Československu) vycházela po roce 1948 z komunistické doktríny, orientované na likvidaci soukromého vlastnictví nájemních domů, nahradila nájem právem trvalého užívání ve prospěch nájemce. Tato doktrína preferovala tvrdou regulaci nájemného, využívanou především k vyvlastnění bytových domů. Úplná likvidace soukromého vlastnictví bytových domů byla dokončena schválením zákona o hospodaření s byty, který byl přijat v roce 1964.
Stěžovatelé tvrdí, že dlouhodobým nerespektováním Listiny základních práv a svobod, Ústavy ČR i mezinárodních smluv ze strany vlády České republiky a jejich jednotlivých výkonných složek, jakož i ze strany Poslanecké sněmovny ČR a dlouhodobým nerespektováním nálezů Ústavního soudu ČR (k vytvoření kvalitního právního předpisu pro úpravu nájemného poskytl Ústavní soud ČR vládě ČR celý rok a půl; vláda České republiky této doby nevyužila, respektive její kroky nesměřovaly k přípravě a přijetí zákona, který by nález Ústavního soudu respektoval; po zrušení všech vyhlášek a výměrů týkajících se regulace nájemného v České republice došlo k faktickému zmrazení nájmů, toto zmrazení a nemožnost vybírat vyšší nájemné než je dáno posledním regulačním předpisem opakovaně potvrdily obecné soudy, a to jak první instance, tak soudy odvolací), se stěžovatelé ocitli v situaci, kdy vláda České republiky na ně uvalila a nadále uvaluje takové omezení při úpravě výše nájemného a současně vytváří takové další podmínky pronájmu, že na ně fakticky převedla povinnost poskytovat nájemníkům sociální dávky na bydlení, a to bez ohledu na skutečné sociální postavení nájemníka. Česká republika k tíži stěžovatelů legislativně neumožnila ani takovou úpravu výše nájemného, která by byla v souladu s Úmluvou a umožnila vybírání nájemného alespoň na úrovni nákladů prosté reprodukce. Tím rovněž znemožnila i využívání jednoho z atributů vlastnického práva, totiž práva na braní užitků z vlastnictví. V tomto případě zabránila stěžovatelům mít ze svého vlastnictví zisk ve formě výnosu z pronájmu bytových nemovitostí.
Přes skutečnost, že všechny regulační předpisy byly pro nepřiměřeně a neodůvodněně nízkou cenu regulovaného nájemného a přenášení povinnosti poskytovat sociální kompenzace nájemníkům ze státu na pronajímatele Ústavním soudem zrušeny, Česká republika neotevřela možnost deregulace nájmů, a to při současném zachování právního přímusu setrvání v nájemních vztazích s regulovaným nájmem. Reálná hodnota vybíraného regulovaného nájmu kvůli inflaci klesá. Hodnota vybíraného nájemného je stále hluboko pod náklady prosté reprodukce bytového fondu. Zisku není pochopitelně dosahováno žádného – výnos je spíš záporný. Regulace nájemného je stále právně provázána s nemožností ukončit nájem s nájemníky, kteří byty s regulovaným nájmem užívají. Skutečnost, že nájemník odmítl platit jiné než regulované nájemné, nebyla a není právně kvalifikovaným důvodem pro vypovězení z nájmu bytu, přičemž tyto důvody jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení § 711 Občanského zákoníku. K vypovězení z nájmu bytu musí vždy přivolit soud a ten smí přivolit k výpovědi pouze z důvodů v zákoně uvedených. Žalobci tvrdí, že jsou poškozeni ve svých právech tím, že nemohou svobodně nakládat se svým majetkem, nemohou s ním disponovat, užívat jej a požívat z něj výnosy. Naopak jsou povinni ze svého dotovat nájemníky, kteří v domech měli tak zvaně „přidělené“ byty na základě rozhodnutí příslušných obecních úřadů – odborů bytového hospodářství, která byla učiněna v době komunistického režimu. Žalobci poukazují na skutečnost, že požívání výhod regulovaného nájemného je zcela nezávislá a nemá naprosto žádnou spojitost se sociálním postavením nájemníka a jeho rodiny, která dobrodiní regulovaného nájmu požívá.
Až pod tlakem podávaných stížností k ESLP přijala Česká republika s platností k 1. dubnu 2006 zákon č. 107/2006 Sb., ve kterém učinila jisté kroky ve směru k deregulaci nájemného. Ustanovení tohoto zákona ohledně zvýšení protiprávně regulovaného nájemného však nabyla účinnosti až k 1. 1. 2007, tedy po tři čtvrtě roce. Ani tento zákon není možné považovat za naplnění povinnosti České republiky vedoucí k zamezení dalšího porušování Úmluvy ve výše citovaném čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (práva pokojného užívání vlastního majetku). Zákon totiž i přes to, že v řadě lokalit zvýšil nyní regulovaný nájem, stále toto nájemné udržuje pod úrovní nákladového nájemného, o obvyklém místním nájemném nehovoře. V praxi to znamená, že i nadále poškození musí doplácet na bydlení svých regulovaných nájemníků z vlastní kapsy, aniž by se jim za to dostávalo jakékoliv kompenzace. V řadě lokalit bude tento stav přetrvávat i po roce 2010, kdy má dojít dle tohoto zákona k zastavení další deregulace nájemného. Stěžovatelé (žalobci) považují zákon č. 107/2006 Sb. z důvodů výše uvedených za protiústavní a za jsoucí v rozporu s Úmluvou.
V současné době se čeká na vydání rozhodnutí ESLP ve Štrasburku.
Hromadná žaloba na ČSOB
Sdružení obrany spotřebitelů („SOS“) zveřejnilo 7. listopadu 2005 informaci o tom, že připravuje první "hromadnou žalobu" v historii České republiky. Tvrdilo, že poplatky za vedení účtu a za zrušení účtu nejsou v souladu s českým právem. Tyto poplatky, srozumitelně specifikované v sazebnících za služby, vybíraly v ČR do té doby všechny banky bez rozdílu. SOS vyzvalo jenom klienty ČSOB, aby se přihlásili u SOS a s pomocí advokátní kanceláře žalovali banku o vrácení uvedených poplatků. SOS omezilo výzvu připojit se k žalobě na klienty, kteří nepoužívají v ČSOB tzv. balíčkové účty. Klienti ČSOB měli na adresu SOS zasílat některé své osobní a bankovní údaje, které SOS pak mělo předat právní kanceláři pro formulaci žalob(y). SOS však nepřebíralo za klienty povinnosti hradit poplatky, které se soudním projednáním souvisejí, ani honorář právníků.
SOS si podle svého tvrzení vybrala pro pokus žalovat české banky o navrácení vybraných poplatků nejprve ČSOB proto, že na ni údajně obdrželo „nejvíce stížností“. Později SOS uvedlo, že k žalobě na ČSOB se chce připojit „až tisícovka“ klientů. SOS nikdy neuvedlo přesně počet stížností, které na služby ČSOB údajně dostalo, ani přesný počet klientů, kteří měli zájem o podání žaloby. SOS oznámilo, že z klientů, kteří projevili o žalobu zájem, vybralo dva „pilotní“ případy. Jeden klient ČSOB – fyzická osoba se domáhá vrácení poplatku za vedení a zrušení účtu (2345 Kč bez úroku z prodlení); druhý klient - fyzická osoba – podnikatel se domáhá vrácení poplatků za vedení účtu (4168 Kč bez úroků z prodlení).
Český právní řád nezná institut hromadné žaloby ani precedenční soudní verdikty; každý občan musí žalovat protistranu individuálně.
SOS avizovala, že bude postupně žalovat i další banky. V květnu 2006 zprostředkovala podání obdobných žalob klienty České spořitelny. Obvodní soud pro Prahu 1 reagoval na žaloby proti ČSOB vydáním platebního rozkazu na zaplacení žalované částky. ČSOB podala odpor, čímž se žaloba dostane k meritornímu soudnímu projednávání. Vydáním platebního rozkazu soudní spor není rozhodnut; k meritorní žalobě se dostává až následně. Platební rozkaz soudy běžně používají jako nástroj, který urychluje řízení v případech, kdy žalovaná strana nemá k nároku výhrady. Pokud ale žalovaný podá proti platebnímu rozkazu tzv. odpor, platební rozkaz automaticky pozbývá účinnosti a soud zahájí standardní projednání sporu. ČSOB podala odpor v obou případech.
ČSOB se bránila tím, že neúčtuje žádné poplatky v rozporu se zákony; za žádné služby nejsou poplatky otevřeně ani skrytě účtovány dvakrát. Poplatek za zrušení účtu přestal být účtován v listopadu 2005. ČSOB dále tvrdila, že se snaží o maximální transparentnost poplatků; klient ze sazebníku ČSOB ví, za které služby a kolik zaplatí. Změny Sazebníku jsou oznamovány s předstihem zpravidla alespoň jednoho měsíce. V odpovědi na preference klientů byl sazebník pro fyzické osoby a sazebník pro malé a střední podniky od 1. ledna 2006 podstatně zpřehledněn a zkrácen. Seřazením jednotlivých produktů do tabulek je klientům umožněno snadné vzájemné porovnání účtů a balíčkových účtů.
ČSOB v reakci na výzvu SOS k podání žaloby zveřejnila otevřený dopis s deseti otázkami pro Sdružení, v nichž upozornila na úskalí této akce. Zmínila především neexistenci možnosti podání hromadné žaloby v České republice a také náklady, které budou muset žalující strany v případě konání soudního procesu nést. SOS tento krok ČSOB nejprve označilo za zastrašování klientů. Vzápětí pak samo zveřejnilo informace o možných přínosech, ale i rizicích vedení soudního sporu s bankou; poprvé oficiálně přiznalo, že žalujících se bude muset podílet na nákladech sporu a uvedlo částku shodnou s předchozím upozorněním ČSOB.
Obvodní soud v Praze rozhodl, že poplatky za vedení a zrušení bankovního účtu neodporují českému právnímu řádu a ČSOB je účtovala oprávněně. Argumenty používané SOS k obviňování ČSOB z protiprávního jednání, byly soudem odmítnuty jako neoprávněné. Soud žaloby zamítl.
PŘÍPADY V CIZÍCH ZEMÍCH
Gigant Wal – Mart
Ve Spojených státech vypukla proti americkému obchodnímu gigantu Wal – Mart „ženská válka“, spočívající v tom, že všechny ženy, které od roku 1998 pracovaly pro tuto společnost, na ni podaly žalobu. Důvodem byla diskriminace, znemožnění profesního růstu a placení nižších mezd než mužům. K původní žalobě pouhých šesti žen z roku 2001 se nakonec připojilo milion šest set tisíc současných i bývalých zaměstnankyň této firmy. Americký federální soudce povolil hromadnou žalobu kvůli diskriminaci zaměstnanců ženského pohlaví. Případ tak patří mezi dosud největší schválenou skupinovou žalobu na poli občanských práv proti soukromému zaměstnavateli.
Spor proti výrobcům alkoholických nápojů
Skupina právníků a rozličných „zájmových sdružení“ podali skupinovou žalobu. Domnělými poškozenými byli všichni rodiče těch nezletilců, kteří si ilegálně koupili alkohol. Žalobci tvrdí, že dotyčné firmy záměrně zvolily takovou marketingovou strategii, která má zlákat co nejvíce mladých lidí pod 21 let k ilegálnímu zakoupení alkoholu.
_content&view=article&id=102734&Itemid=354