Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách VII.
Paragrafy, zákony, vyhlášky…brrrr! Už mě z toho brrrní hlava!
Přemýšlím nyní o tom, co jsou to asi zač ti lidé, ti parazité lidské společnosti?
Jak je možné, že je vůbec někdo ještě ochoten přijmout zaměstnání u takto profláknutého zaměstnavatele, jakou je níže ani výše nejmenovaná realitní kancelář?
Představuji si, jak asi žijí ve svém soukromí ti duševní mrzáci, bez kouska empatie k bližnímu svému? Jaké asi je jejich rodinné zázemí?
Jsou snad na tom skutečně tak bídně, že je nezastaví ani ty stovky trestních oznámení, kterým čelí jejich chlebodárce a která jako Damoklův meč visí nad jejich existencí?
Nebo jak jinak, lze vysvětlit jejich počínání? Jak ospravedlnit jejich citovou otrlost vůči slzám ožebračených starých babiček, které díky jejich podvodným praktikám končí třeba na Hlaváku, nebo někde pod mostem?
Nerozumím tomu, nechápu to!
Co je to vlastně zač, ten odulý vyčůránek, který nás onehdá poctil svojí návštěvou?
Tvrdil mi, že má ženu…dceru. Vyprávěl mi (ve chvíli, kdy jsem se snažila pochopit význam předloženého tiskopisu) o tom, jak jeho žena s dcerou vyrábí obrázky na sklo, jak se jim bohužel ty obrázky při odlepování přetrhly…jak byly obě smutné…
Lhal snad i v tomto ohledu?
Nebo má ta zrůda v růžovém saku, skutečně nějakou rodinu?
Snažím se představit si pana Truhlíka, kterak se vrací domů ze své šichty realitního makléře a radostně oznamuje své ženě:
„Mámo jupííí! Napálil jsem dneska bábu Vocáskovou! Jedeme na Kanáry!“
Představuji si jak se Truhlíkovi, jeho desetiletá dcerka vrhá šťastně kolem krku a volá:
„Tatínku to je bezva! A že mi koupíš taky nový noťas ?“
A Truhlík se souká ze svého propoceného růžového saka a potí se ještě více:
„Jistě děvenko, to víš že ti tatínek koupí nový notebook!“
“Ale Truhlíčku!“
Skočí mu do řeči jeho drahá ženuška a její briliantové náušnice se výhružně zalesknou:
„ Slíbil si mi přeci že bude nové autíčko! Budeš muset sebou ještě pořádně hodit, ty moje zlato boubelatý!“
No a co pak takovému chudákovi Truhlíkovi zbývá, než se druhý den ráno pokorně nasoukat zpět do svého růžového smrdutého saka, uvázat si kolem krku svou puntíkatou smyčku a vydat se na lov dalších obětí.
Uznejte sami! Dítě potřebuje noťas, žena novýho Meďoura!…A k tomu ta kríza!
…A vůbec, kdo nekrade okrádá přece rodinu!