Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách IV
Vzhledem k tomu, že v diskusi i v soukromé poště, se mi objevilo několik názorů, které vypovídají o tom, že pisatelům vlastně vůbec není jasné co vlastně pojem Rozhodčí doložka znamená. Došlo mi, že ačkoli jsem takto nazvala své tři předešlé příspěvky, neobjasnila jsem vlastně vůbec samotnou podstatu tohoto termínu. A to patrně u některých lidí, budí nyní dojem, že bojuji s větrnými mlýny. Nuže vynasnažím se tedy tímto svůj přehmat napravit:
Mít ve smlouvě zapracovánu Rozhodčí doložku tedy , znamená dobrovolně se vzdát práva na spravedlivý soud a vydat se na pospas Rozhodčímu soudci.
Tohoto soudce si ovšem určuje sám zhotovitel smlouvy a tím pádem je soudce na zhotoviteli bezprostředně finančně závislý!
Zhotovitel ( v našem případě výše nejmenovaná realitní kancelář), je vlastně chlebodárcem jím jmenovaného Rozhodčího soudce. A není tedy divu, že tento soudce následně rozhoduje na 100% ve prospěch zhotovitele smlouvy, ať už se spor týká čehokoli a nezohledňuje v nejmenším právo klienta na jakoukoli spravrdlnost!
A ještě slovo odborníka. Výňatek z textu volně přístupného na internetu:
Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů v rámci evropského a českého práva
Filip Gregor program GARDE-Globální odpovědnost Ekologického právního servisu únor 2007. Tato studie byla vypracována na základě zadání Sdružení obrany spotřebitelů České republiky v rámci projektu „Zvyšování standardu spotřebitelských práv v obchodních podmínkách podnikatelů a eliminace nekalých praktik podnikatelů“ finančně podpořeného programem Evropské unie „Transition Facility“spravovaného Nadací rozvoje občanské společnosti.
2.1 Rozhodčí řízení dle z. č. 216/1994 Sb. v porovnání s principy ADR ustavenými v doporučení Komise 98/257/ES § 2 (3) zákona o rozhodčím řízení (dále ZOŘ) umožňuje, aby byla mezi stranami sjednána rozhodčí doložka.
Rozhodčí doložkou se rozumí dohoda mezi stranami, že o všech sporech mezi nimi, které by do budoucna mohly vzniknout z vymezeného právního vztahu bude místo před soudy rozhodnuto v rozhodčím řízení.
Tato možnost je v rozporu s principem svobody definovaném v doporučení Komise, kde se uvádí, že "využití mimosoudní alternativy nemůže bránit právu spotřebitelů přednést spor před soud, pokud s tím výslovně nesouhlasili s plným vědomím a pouze poté, co spor vznikl."
Rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách může být v rozporu i se závazným právem Společenství. A to konkrétně se směrnicí 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Tuto otázku přednesla Komise v Zelené knize o alternativním řešení občanskoprávních a obchodních sporů.
Základem její argumentace je čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 47 Charty lidských práv Evropské unie, které stanovují právo jednotlivce k přístupu k soudům.
Argumentem pro nepřiměřenost rozhodčí doložky je skutečnost, že Evropský soudní dvůr nepřipouští podání předběžné otázky rozhodčím soudem. Jeví se nepřiměřeným, aby se spotřebitel dopředu vzdal práva přístupu k soudům bez znalosti povahy sporu, který může být založen na otázce výkladu evropského práva.
Tomuto výkladu svědčí i znění
§ 55 občanského zákoníku, který uvádí, že "zejména se spotřebitel nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení." Míra „nepřiměřenosti“ rozhodčí doložky bude patrně záviset na dalších okolnostech, zejména na tom, jakým způsobem doložka upravuje jmenování rozhodců.
Pro jmenování rozhodců ZOŘ počítá s dohodou stran, příp. se statutem rozhodčího soudu. Nestanovuje další požadavky na nezaujatost a odbornost rozhodců, což je v rozporu s principem nezávislosti v doporučení Komise.
ZOŘ nestanovuje žádné požadavky, které by odpovídaly požadavku definovaném v principu transparentnosti v doporučení Komise jako povinnost "uveřejnění výroční zprávy obsahující informace o přijatých
rozhodnutích, které jsou posouditelné a které umožňují identifikaci povahy řešených sporů".
ZOŘ počítá s rozhodčím řízením ad hoc, které splnění tohoto požadavku ze své povahy neumožňuje, ale ani tento požadavek neklade na rozhodčí soudy, které jej také v praxi nenaplňují.
ZOŘ dále nikterak neupravuje otázku nákladů řízení. Princip efektivity v doporučení přitom stanovuje požadavek, že řízení má být zdarma nebo jen mírně zpoplatněno.
ZOŘ nepožaduje ani, aby v před zahájením řízení byly strany informovány o nákladech řízení, jak je stanoveno principem transparentnosti. V praxi jsou poplatky stálými rozhodčími soudy veřejně deklarovány a pro vnitrostátní spory činí obvykle 3 %, minimálně však 5.000 Kč (Česká komora rozhodců), příp. 7.000 Kč (Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR).
ZOŘ ponechává na dohodě stran, jakým způsobem mají rozhodci vést řízení.Pouze v případě neexistence této dohody ukládá zákon rozhodcům povinnost vést řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci.
Princip efektivity přitom požaduje, aby byla odpovědným orgánům stanovena aktivní role a umožněno zvážit jakékoliv skutečnosti vedoucí k vyřešení sporu. ZOŘ umožňuje tento princip smluvně vyloučit.
Zákon o rozhodčím řízení nevylučuje vznik ADR orgánu, který by respektoval principy stanovené v doporučení Komise 98/257/ES, ovšem doposud žádný takovýto orgán nevznikl. Stálé rozhodčí soudy a jejich jednací řády nerozvíjejí dále ustanovení zákona a naopak, vzhledem ke své orientaci na obchodní vztahy, jsou postaveny na principu mlčenlivosti a neposkytují byť rámcové informace o projednávaných sporech.
Zákon o rozhodčím řízení díky absenci jakýchkoliv ustanovení k ochraně spotřebitele umožňuje zneužití rozhodčího řízení k omezení možnosti spotřebitele domoci se práva, a tak v konečném důsledku působí opačným směrem, než jaký byl zamýšlen v doporučeních Komise.