04.07.2010 12:13

Příjemná změna: Nevýhodné smlouvy se zbavíte rychleji

16:45 | 21.5.2010 | Aktualizováno | Petr Kučera

Praha - Lidé dostanou od začátku srpna silnější zbraně k obraně proti smlouvám, jejichž některé ustanovení "zjevně poškozuje spotřebitele". Příjemnou novinku přináší nenápadná novela občanského zákoníku, která dnes vyšla ve Sbírce zákonů - trochu paradoxně v rámci "balíčku" na snížení administrativní zátěže podnikatelů.

Podobná ujednání jsou sice ve spotřebitelských smlouvách zakázána už od roku 2000, nyní by však měla výrazně zjednodušit a zrychlit obrana proti nim. Místo principu takzvané relativní neplatnosti začne nově působit princip absolutní neplatnosti takových ujednání.

Zjednodušeně řečeno: Zmíněná ustanovení (příklady uvádí občanský zákoník) nyní budou neplatná automaticky od samého počátku. Dosud se stávaly neplatnými jen tehdy, jestliže je spotřebitel výslovně napadl, a navíc až od doby, kdy tak učinil.

Přijetím novely reaguje Česká republika mimo jiné i na příslušnou unijní směrnici a rozhodování Evropského soudního dvora.

Jak to funguje dosud

Dosavadní systém si ukážeme na praktickém příkladu:

Pan Jan si do bytu koupil novou televizi. Už po pár dnech mu přestala fungovat. Chtěl ji proto reklamovat u prodejce. Jenže ten vytáhl kupní smlouvu, kterou předtím Jan podepsal. A podle ní lze televizi reklamovat jedině v původním obalu. A ten už bohužel neměl.

Jeho manželka, paní Jana, pro změnu koupila výhodný zájezd k moři. Ve smlouvě si ale nevšimla, že cestovní kancelář může kdykoliv jednostranně změnit smlouvu, a to i bez uvedení důvodu. Cestovka toho využila a poslala Janu na mnohem horší dovolenou, než si přála. A "musela" souhlasit - v původní dohodě se totiž vzdala práva na odstoupení od smlouvy.

Podobná ujednání jsou už několik let přinejmenším od roku 2000 zakázána a občanský zákoník je považuje za neplatné. Obrana ale - alespoň na první pohled - nemusí být jednoduchá ani rychlá, zvláště pro právní laiky. Navíc pokud se spotřebitel do tří let neodváží napadnout sporné ustanovení u soudu, má většinou smůlu.

To se má od letošního srpna změnit.

 

Práva na reklamaci se nelze vzdát

Do občanského zákoníku totiž poslanci nově vložili ustanovení, že jestliže některé ujednání ve spotřebitelské smlouvě zjevně poškozuje spotřebitele, je neplatné.

Podobnou formulaci obsahuje i nynější znění občanského zákoníku. Už nyní platí, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která "v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran".

Jinými slovy: Smlouva nesmí zhoršit postavení spotřebitele oproti zákonné úpravě a nemůže jej připravit o zákonem stanovená práva, ani kdyby s tím souhlasil. (Dodejme, že spotřebitelskými smlouvami se rozumí prakticky všechny, kde je na jedné straně podnikatel a na druhé běžný zákazník.)

Zákoník výslovně zmiňuje i několik takových nepřípustných případů. Smlouva například nemůže vyloučit nebo omezit právo na reklamaci vad nebo škod. Zakázána je i zjevná nerovnováha, kdy dodavatel může od smlouvy kdykoliv odstoupit nebo ji změnit, zatímco spotřebitel nikoliv. Nebo jednostranně určit cenu až při dodání, nebo ji zvýšit, aniž by spotřebitel mohl od smlouvy odstoupit.

To všechno bude platit i nadále. V čem je tedy ona výrazná změna?

 

Absolutní místo relativní

Dosud platí, že zmíněná ustanovení jsou neplatná jen relativně, nikoliv absolutně.

Přeloženo z právnického jazyka: Stanou se neplatnými jen v případě, že se spotřebitel jejich neplatnosti výslovně dovolá - tedy když je oficiálně napadne. Nemusí to být nutně u soudu, postačit by mělo například písemné sdělení (prodejci, dodavateli) s odkazem na občanský zákoník.

Napadená smlouva pak v zásadě platí i nadále, avšak nepřípustné ustanovení automaticky přestává platit. Pouze když toto ustanovení přímo ovlivňuje i zbytek smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

Problém je ale v tom, že pokud se spotřebitel o této možnosti nedozví, nebo ji neuplatní do tří let od uzavření smlouvy, prakticky nemá možnost domoci se svých práv.

Neplatnosti se navíc může dovolat jen ten, kdo jí byl sám dotčen - tedy spotřebitel. Ale už to třeba nemůže učinit soudce, pokud by jej o to spotřebitel výslovně nepožádal.

V praxi se tak může stát, že spotřebitel odmítne zaplatit za zboží čí službu nebo jiným způsobem přestane plnit své "povinnosti" ze smlouvy. Podnikatel (dodavatel) jej kvůli tomu zažaluje u soudu. A pokud se spotřebitel výslovně nedovolá neplatnosti sporného ustanovení, soud jej sám zrušit nemůže (kvůli nestrannosti mu nesmí radit, co má dělat) a v krajním případě tak paradoxně může rozhodnout ve prospěch podnikatele.