Rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách - judikatorní výklad

08.07.2010 10:33

http://www.elaw.cz/cs/obcanske-pravo/212-rozhodci-dolozka-ve-spotrebitelskych-smlouvach-judikatura.html

Články - Občanské právo
Napsal uživatel Mgr. et Ing. Jana Horská, Mgr. Jakub Burian
29.04.2010 00:05

rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouváchČeské právní předpisy přiznávají spotřebitelům, jako zvláštním a především jako „slabším“ subjektům v právních vztazích speciální ochranu, která vyplývá zejména z ustanovení § 51a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění („OZ“), přičemž středem zájmu tohoto článku je zejména ochrana poskytnutá § 56 OZ.

Existují totiž dvě sporné okolnosti týkající se rozhodčích doložek, které bývají součástí spotřebitelských smluv a které mohou mít, a dle poslední judikatury i mají, za následek jejich neplatnost. Prvním spornou okolností jsou tzv. kombinované doložky a tím druhým je potom samotná arbitrabilita spotřebitelských smluv, tedy přípustnost rozhodování sporů z nich vzešlých v rozhodčím řízení.

Rozhodčí doložku je třeba, v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., v platném znění (dále jen „ZRŘ“) chápat jako dohodu, uzavřenou mezi stranami smlouvy, kterou se obě strany zavazují v případě sporu, vzešlého z předmětné smlouvy tento spor řešit u rozhodčího soudu. Jako výhoda rozhodčího řízení se uvádí především jeho neveřejnost a rychlost. V závislosti na formulaci rozhodčí doložky bude spor rozhodovat buď jeden nebo více rozhodců (tzv. ad hoc řízení) a nebo stálý rozhodčí soud, zřízený na základě zákona. Tímto soudem, v současnosti jediným, je Rozhodčí soud při hospodářské a agrární komoře, který byl zřízen na základě ustanovení § 19 zákona č. 301/1992 Sb., v platném znění.

Kombinované doložky

Během posledních let se však soudní praxe začala potýkat s jakousi třetí variantou rozhodčí doložky, která je označovaná[1] jako tzv. kombinovaná doložku. Jedná se o doložku, která co do podstatných náležitostí rozhodčí doložky odkazuje na určitý jednací řád, který však, ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 ZRŘ, není vydán stálým rozhodčím soudem, jak předpokládá odst. 1 citovaného ustanovení, nýbrž obchodní společností, mající v předmětu podnikání povětšinou[2] neurčité „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona“.

Znění takovéto kombinované doložky je například následující[3]:

„Veškeré spory vzniklé z této smlouvy nebo v souvislosti s ní se strany zavazují řešit v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů v platném znění, v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem určeným Rozhodčí společností, s.r.o., IČ: 27710891 dle Jednacího řádu vydaného touto společností a zveřejněného na internetové adrese www.rozhodcispolecnost.cz a smluvní strany s tímto výslovně souhlasí. Smluvní strany výslovně prohlašují, že měly a mají možnost seznámit se s Jednacím řádem Rozhodčí společnosti, s.r.o. před podpisem této smlouvy, jakož i s Poplatkovým řádem a také tak učinily a uvedené dokumenty tak považují za nedílnou součást této smlouvy“.

Jak je patrné, tato rozhodčí strana odkazuje na „Jednací řád Rozhodčí společnosti“, která však není stálým rozhodčím soudem. V obdobném případě Nejvyšší soud konstatoval[4], že „se toto ujednání jeví přinejmenším jako neurčité, když jde o pravidla vytvořená pro rozhodčí řízení ad hoc, který nebyla součástí rozhodčí smlouvy, a která na rozdíl od statusů stálých rozhodčích soudů nebyla zveřejněna v Obchodním věstníku“. Tímto rozhodnutím tedy nebyly zpochybněny podobné doložky jako takové, Nejvyšší soud nicméně považuje za nezbytné podrobněji zkoumat vůli stran v takových případech.

Tímto rozhodnutím se však vývoj právního názoru soudů ke kombinovaným doložkám nezastavil. 28. května 2009 vydal Vrchní soud rozhodnutí[5], ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že „pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodů, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná dle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona“. Na rozdíl od shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu Vrchní soud prohlásil předmětnou rozhodčí doložku už rovnou za neplatnou.

Arbitrabilita

Důvody pro zrušení rozhodčích doložek uvedené v předchozím odstavci nejsou výlučné pro spotřebitelské smlouvy a mohou se tedy uplatnit na všechny rozhodčí doložky, bez ohledu na povahu smluvních stran. V tomto odstavci se však budeme věnovat aspektem spotřebitelských doložek, který byl českými soudy zatím opomíjen, a to je přípustnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách jako takových.

§ 56 odst. 1 OZ stanoví, že „spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran“. Toto ustanovení, včetně odstavce 3, má svůj zdroj ve směrnici č. 13/93 EHS. Příloha této směrnice však, na rozdíl od její české implementace, obsahuje v příkladném výčtu v bodě 1 pod písmenem q) ustanovení, podle kterého je za nepřiměřenou, a tedy nepřijatelnou, pokládán závazek spotřebitele, podle kterého by „předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů“. V souladu s judikaturou[6] ESD, ve kterém soud dospěl k názoru, že „objeví-li (soud) ve spotřebitelské smlouvě rozhodčí doložku, (měl by) ji prohlásit z úřední moci za neplatnou a z toho vyvodit i další důsledky, např. prohlásit rozhodčí nález za neplatný či nicotný“.

Evropský soudní dvůr také ve svém dalším rozhodnutí[7] dovodil, že „vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodčího nálezu, vydaného bez účasti spotřebitele, musí, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, i bez návrhu posoudit nepřiměřenost rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem … jde-li o nepřiměřenou doložku, přísluší tomuto soudu vyvodit veškeré důsledky, které z toho vyplývají podle vnitrostátního práva, aby se ujistil, že tento spotřebitel nebude uvedenou doložkou vázán“.

Existuje rovněž odlišný právní názor, odpovídající českému překladu citovaného ustanovení směrnice, který přípustnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, za splnění určitých podmínek, připouští. Základní podmínkou především je, aby se na příslušný rozhodčí soud vztahovala ustanovení právních předpisů. Tímto soudem je na našem území výlučně Stálý rozhodčí soud při Hospodářské a agrární komoře ČR, který je zřízený zákonem. Tuto podmínku však nesplňují rozhodčí soudy zřizované ad hoc, tedy pouze na základě rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci. Při tom není podstatné, že činnost těchto ad hoc soudů je zastřešena obchodní společností, která vydává svůj „řád“ a „statut“. Tuto praktiku soudy v citovaných rozhodnutích opakovaně označily za obcházení zákona, neboť řády a statuty mohou, dle § 13 odst. 2 ZRŘ, vydávat pouze stálé rozhodčí soudy.

Jak uzavírá[8] prof. Raban: „Takové rozhodčí nálezy vydané soukromými rozhodčími institucemi na základě zneužívajících rozhodčích doložek … jsou nicotné a lze je uznat za neplatné i za předpokladu, že nebyly napadnuty v řízení o zrušení rozhodčího nálezu.“

Závěr

Pokud tedy máme shrnout aktuální judikaturu, dospějeme k závěru, že institut rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách je nutné považovat za porušení požadavků na ochranu spotřebitele, vyplývající zejména z ustanovení § 56 odst. 1 OZ, přičemž tuto skutečnost jsou soudy povinny zjišťovat i bez návrhu, a v souladu s judikaturou ESD, ve všech fázích řízeních, tedy i v řízením exekučním.

 

Mgr. et Ing. Jana Horská, advokátka

Mgr. Jakub Burian, advokátní koncipient