Ochrana spotřebitele ve vztahu ke komunitatornímu právu

02.08.2011 09:48

http://pravniradce.ihned.cz/c4-10078260-16736570-F00000_d-ochrana-spotrebitele-ve-vztahu-ke-komunitarnimu-pravu

 

Evropský soudní dvůr v rozhodnutích označuje spotřebitele jako člověka schopného bezmyšlenkovitého jednání. Všech těchto skutečností může potom využít druhá smluvní strana a spotřebiteli stanovit pro něho nevýhodné podmínky.
 

S nimi však spotřebitel nemusel být dostatečně seznámen, nemusely mu být odpovídajícím způsobem vysvětleny atd., avšak při informování adekvátním způsobem by zřejmě takovouto smlouvu vůbec neuzavřel.

Proto komunitární právo klade velký důraz na přístup k odpovídajícím údajům, na jejichž základě se může spotřebitel kvalifikovaně rozhodnout, a dále na ochranu před zavádějícími či nedostatečnými či nepřesnými propagačními materiály.

KOMUNITÁRNÍ PRÁVO A SPOTŘEBITEL

Komunitární právo definuje spotřebitele vždy jako fyzickou osobu a interpretace Evropského soudního dvora vztahující se k jednotlivým ustanovením směrnice týkajících se spotřebitelských smluv drží tuto definici a nerozšiřuje působnost ochrany podle těchto směrnic na právnické osoby, např. rozsudek ze dne 22. listopadu 2001 ve spojených právních věcech C-541/99 a C-542/99 stanoví, že termín "spotřebitel", jak je definován v čl. 2 písm. b) směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, je nutno vykládat tak, že se vztahuje výlučně na fyzické osoby.

Prodávajícím, poskytovatelem nebo dodavatelem potom může být fyzická osoba nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná. Ochrana slabšího se považuje tradičně i aktuálně za významný úkol (funkci, hodnotu) práva. Přílišná ochrana slabšího může vést především k tomu, že je ve své slabosti udržován, nerozvíjejí se u něho schopnosti (ani zájem) stát se dospělým a způsobilým starat se sám o sebe, svébytně uplatňovat zájmy a potřeby, a proto všechny příslušné předpisy ochranu spotřebitele svým způsobem limitují.

Smlouva o založení Evropského společenství obsahuje zvláštní ustanovení týkající se ochrany spotřebitele, a to čl. 153/ex čl. 129a, v jehož odstavci 1 se stanoví, že k podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá Společenství k ochraně zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i k podpoře jejich práva na informace, vzdělávání a práva sdružovat se k ochraně svých zájmů. Požadavky vyplývající z ochrany spotřebitele se budou brát v úvahu při vymezování a provádění jiných politik a činností Společenství (odst. 2). Společenství přispívá k dosažení cílů uvedených v odst. 1 prostřednictvím opatření přijatých dle čl. 95 v souvislosti s vytvářením vnitřního trhu a opatření, která podporují, doplňují a monitorují politiku členských států.

Členské státy ovšem mohou stanovit v odůvodněných případech přísnější ochranná opatření, která však nesmějí představovat překážku pro svobodu obchodu a podnikání na jednotném trhu (princip proporcionality).

OCHRANA ZÁKLADNÍCH PRÁV SPOTŘEBITELE

Komunitární právo ochraňuje jako základní práva spotřebitele právo:

- na ochranu zdraví a bezpečnost,

- na ochranu hospodářských zájmů,

- na náhradu utrpěné škody,

- na informace a vzdělání a

- na řádný soudní proces.

Ochrana práv spotřebitele je obsažena jak ve směrnicích typicky spotřebitelských, tak v právních aktech z oblasti technických požadavků na výrobky a odpovědnost výrobce za škodu způsobenou vadami výrobku. Je obsažena rovněž v ustanoveních na ochranu životního prostředí, veřejného zdraví a hygieny (toxické látky, potraviny, ekologicky čisté výrobky).

Již v roce 2002 přijala Evropská komise novou strategii ochrany spotřebitele směřující do tří klíčových oblastí:

- vysoká úroveň ochrany spotřebitele spočívající v harmonizaci nejen oblasti bezpečnosti výrobků a služeb, dále ekonomických a právních aspektů umožňujících spotřebiteli nakupovat s důvěrou kdekoliv v rámci Evropského společenství,

- efektivní prosazování práv spotřebitele,

- aktivní účast spotřebitelských organizací při tvorbě politiky Evropského společenství týkající se ochrany spotřebitele.1)

Vnitřní trh Evropského společenství zahrnuje oblast bez vnitřních hranic, v níž je zaručen volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Volný pohyb zboží se netýká pouze dodavatelů zboží a služeb, ale současně i soukromých fyzických osob, a proto musí být spotřebitelům z jednoho členského státu na základě přiměřených jednotných minimálních podmínek zaručených právními předpisy umožněno volně nakupovat na území jiného členského státu.

Spotřebiteli, který by chtěl využít výhody vnitřního trhu tak, že si obstará zboží v jiném členském státě než ve státě svého trvalého bydliště, jemuž nové komunikační technologie umožňují snadnější přístup k dodavatelům v jiných členských státech, by bez minimální harmonizace právních předpisů o prodeji zboží vznikaly překážky na cestě dalšího rozvoje prodeje zboží. Vznikaly by rovněž nové umělé hranice a rozdělení trhů.

PRÁVNÍ ÚPRAVA SPOTŘEBITELSKÉHO PRÁVA

Pro komunitární spotřebitelské právo je charakteristické prolínání hranic mezi právem soukromým a právem veřejným, příslušné směrnice zpravidla obsahují prvky veřejnoprávní společně s prvky soukromoprávními.

Úpravu spotřebitelských smluv pojala legislativa Evropských společenství soukromoprávně, neboť nejde ani tak o kontrolu a případný postih prodávajících ze strany veřejné moci, jako o zamezení nesprávného postupu prodávajících subjektů a zakotvení práva spotřebitele uplatnit sankční nároky, především právo odstoupit od smlouvy.

Jedná se především o tyto sekundární právní předpisy: směrnice Rady č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Uvedené směrnice byly do českého právního řádu implementovány především zvláštní právní úpravou spotřebitelských smluv, novým institutem zařazeným zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., do občanského zákoníku, a to doplněním Hlavy páté s názvem "Spotřebitelské smlouvy".

Tato ustanovení mají vůči obecné úpravě smluv z občanského zákoníku povahu zvláštních ustanovení. Na všechny typy těchto smluv (adhezní smlouvy, smlouvy sjednávané mimo provozovnu a smlouvy sjednávané na dálku) se vztahuje požadavek, podle kterého se smluvní ujednání nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a spotřebitel se nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své postavení.

Výsledkem zmiňované implementace se nakonec stala úprava, která ve srovnání s původním návrhem není příliš přehledná a nevystihuje přesně ve všech případech smysl a poslání citovaných předpisů komunitárního práva. Implementace se často řadí do kategorie transpozicí oplývajících prvky nadbytečné a dokonce škodlivé aktivity zákonodárců, které ve svém důsledku mohou vyústit v předpis, který přestává být slučitelný s komunitární předlohou. Tzv. spotřebitelské smlouvy zahrnující ochranu spotřebitele předvídanou ve všech směrnicích a týkající se ochrany proti smlouvám uzavíraným mimo provozní prostory, nekalým ustanovením ve smlouvách a smlouvám uzavíraným na dálku mají na místo povoleného vyššího standardu ochrany, širší působnost, ochrana se též vztahuje na právnické osoby. 2)

Jde-li o transpozici směrnic č. 85/577/EHS a č. 93/13/EHS, kterou byly zavedeny do občanského zákoníku nové lhůty pro uplatnění práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, přičemž jsou poněkud odlišné již ve směrnicích samotných (směrnice č. 85/577/EHS doporučuje lhůtu trvající alespoň sedm dní a směrnice č. 97/7/ES doporučuje lhůtu trvající alespoň sedm pracovních dnů). V příslušných ustanoveních občanského zákoníku se však tato diferenciace ještě více prohlubuje. Podle § 57 odst. 1 občanského zákoníku trvá tato lhůta sedm dnů a podle § 53 odst. 6 občanského zákoníku trvá tato lhůta 14 dnů. Bylo by zajisté ku prospěchu jak spotřebitelů, tak i prodávajících, resp. poskytovatelů či dodavatelů, kdyby mohlo dojít ke sjednocení těchto lhůt, např. na sedm pracovních dnů.

Snaha zákonodárce chránit spotřebitele od poskytování plnění dodavatelem bez objednávky vedla k uzákonění práva spotřebitele nevrátit dodavateli jeho plnění ani ho o tom vyrozumět (§ 53 odst. 8). Směrnice č. 97/7/ES však členským státům v čl. 9 ukládá přijmout jen nezbytná opatření pro zákaz dodávky zboží nebo služeb spotřebiteli, aniž byly spotřebitelem předem objednány, zahrnují-li takové dodávky požadavek zaplatit cenu, nebo zproštění spotřebitele povinnosti zaplatit cenu v případech nevyžádané dodávky, přičemž neexistence akceptace neznamená souhlas. Případné problémy které tu vyvstávají, např. otázka převodu vlastnického práva ke zboží, se tak ponechávají k řešení soudní judikaturou.3)

Ke směrnici č. 85/577/EHS upravující problematiku zvláštního druhu spotřebitelských smluv uzavřených mimo obchodní prostory dodavatele je zapotřebí uvést, že podnět ke sjednání smlouvy vychází v těchto případech zpravidla od dodavatele a spotřebitel není na smluvní jednání připraven nebo je neočekává. Spotřebitel v těchto případech nemá možnost porovnat kvalitu nabízeného zboží a jeho cenu s jinými nabídkami.

Prvek překvapení je obecně spojován nejen se smlouvami sjednávanými při tzv. "podomním obchodu", ale rovněž s jinými typy smluv sjednávanými dodavatelem mimo jeho obchodní prostory.

Základním principem ochrany spotřebitele je proto v těchto případech široká možnost odstoupení od smlouvy.

Ustanovení čl. 6, které určuje, že: "Spotřebitel se nesmí vzdát práv, která pro něj vyplývají z této směrnice", bylo transponováno do obecněji formulovaného § 55 odst. 1, podle kterého "Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení." Je ovšem otázka, zda je tato zákonná dikce pro spotřebitele výhodnější.

Ochrana spotřebitele poskytovaná § 57 odst. 1 občanského zákoníku spočívá v rozsáhlé možnosti odstoupení od smlouvy. V souladu s čl. 5 odst. 1 této směrnice má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy uzavřené mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele do sedmi dnů od jejího uzavření, za předpokladu splnění předpokladů stanovených v § 57 občanského zákoníku. Nad rámec této směrnice dává zákon spotřebiteli právo rovněž odstoupit od smlouvy do jednoho měsíce, nedošlo-li dosud ke splnění dodávky zboží či služeb dodavatelem.

Zákon v souladu s čl. 1 odst. 1 této směrnice chrání rovněž dodavatele, když stanoví, že oba uvedené případy práva na odstoupení od smlouvy neplatí ohledně smluv, u nichž si spotřebitel výslovně sjednal návštěvu dodavatele za účelem objednávky. V tomto případě se totiž nejedná o prvek překvapení, který je typický pro smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, neboť spotřebitel postupoval vědomě na základě předem získaných informací.

Podle § 57 odst. 3 občanského zákoníku má spotřebitel také právo, též nad rámec směrnice, odstoupit od smlouvy do jednoho roku od jejího uzavření, a to za předpokladu, že dodavatel porušil povinnosti uvedené v § 57 odst. 2, podle něhož musí dodavatel písemně upozornit spotřebitele nejpozději při uzavření smlouvy na právo odstoupit od smlouvy.

V ZÁJMU OBOU STRAN

Jde-li o směrnici č. 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, je nutné konstatovat, že se jedná o směrnici přesahující významem oblast ochrany spotřebitele a je důležitá i pro dodavatele.

Závažností přesahuje hranice každého členského státu, který ji implementuje, neboť vytváří podmínky pro uzavírání smluv na dálku na dodávky zboží a služeb pro celé území, čímž se do budoucna rozšiřují také možnosti pro dodavatele z ČR. V daném případě je tedy zájmem jak spotřebitelů, tak dodavatelů, aby se směrnice do našeho právního řádu implementovala ve formě plně kompatibilní s komunitárním právem, aby ve svém důsledku nedošlo ke znevýhodnění dodavatelů z České republiky při jejich uplatnění na vnitřním trhu.

V případě uzavírání smluv na dálku se jedná o nesporně novou problematiku, která souvisí s rozvojem moderní techniky, elektroniky a sdělovacích prostředků, jichž je využíváno ke komunikaci mezi osobami, a to včetně sjednávání smluv. Tato problematika přesahuje rámec spotřebitelských smluv, neboť těchto prostředků může být použito při jednání o kterékoliv smlouvě. Avšak spotřebitelé jsou obvykle nedostatečně profesně vybaveni pro využívání těchto prostředků a pro kontrolu správnosti jimi předávaných sdělení.

Použití komunikačních prostředků na dálku nesmí vést k omezení informací poskytovaných spotřebiteli. Informace, jejichž zaslání spotřebitel vyžaduje, by proto měly být bez ohledu na použitý komunikační prostředek vymezeny, přičemž všechny poskytované musejí být rovněž v souladu s jinými příslušnými komunitárními předpisy, zejména s těmi uvedenými ve směrnici Rady č. 84/450/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se klamavé reklamy.

Podstata ochrany podle směrnice č. 97/7/ES spočívá především v informační povinnosti v případě dodavatele a v široké možnosti odstoupení od smlouvy v případě spotřebitele.

Některá vybraná ustanovení této směrnice byla transponována do § 53 až 55 občanského zákoníku. Způsob ale nebyl zcela vyvážený. Některá ustanovení byla transponována úsporně, takže nebyl plně vystižen celý jejich rozsah, a na druhé straně byla do občanského zákoníku převedena v zásadě celá příloha I, která do normy takového významu, jakým občanský zákoník bezesporu je, nenáleží.

Za nejdůležitější a nejvýznamnější ustanovení této směrnice je nutné považovat její čl. 4, týkající se předběžných informací před uzavřením smlouvy na dálku (§ 53 odst. 4 občanského zákoníku), čl. 5 o písemném potvrzení informací (§ 53 odst. 5 občanského zákoníku) a především čl. 6 upravující právo odstoupit od smlouvy (§ 53 odst. 6, 7).

Pokud jde o směrnici č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, byla některá její vybraná ustanovení transponována do § 55 a 56 občanského zákoníku. Účelem směrnice je přizpůsobení právních a správních předpisů členských států Evropského společenství o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách mezi dodavateli a spotřebiteli. Směrnice vychází z potřeby chránit spotřebitele v případech, kdy je mu dodavatelem předkládán předem formulovaný návrh smlouvy na dodávku zboží nebo služeb. Spotřebitel není vždy dostatečně seznámen s příslušnými platnými právními předpisy a často nemá ani potřebné informace, týkající se předmětu plnění. Tím je zde vytvářen prostor k možnému zneužití této skutečnosti ze strany dodavatele. Proto se rozšiřuje okruh smluvních podmínek významných z hlediska ochrany spotřebitele a zakotvuje neplatnost nepřiměřených smluvních podmínek, které vzhledem ke všem okolnostem působí značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran.

Transpozice směrnice č. 93/13/EHS do občanského zákoníku byla provedena tak, že ochrana v ní zakotvená se vztahuje sice na veškeré smlouvy uzavřené spotřebitelem, avšak v občanském zákoníku se nestanoví kritéria, na jejichž základě se posuzuje hmotněprávní nepřípustnost takových nekalých klauzulí, občanský zákoník tak neobsahuje kritéria nekalosti ustanovení ve spotřebitelských smlouvách, jak jsou stanovena v čl. 4 odst. 1 této směrnice.4)

Zásada ochrany slabší strany významná zvláště pro smluvní vztahy mezi obchodními společnostmi, tedy právnickými osobami a osobou fyzickou či drobným popř. středním podnikatelem, vlastně rovněž osobou fyzickou ve smyslu živnostenských a daňových předpisů, pomocí kontroly obsahu adhezních smluv, zákazem jednostranně nevýhodných vzorových smluv apod.

V případě výskytu pochybností o významu spotřebitelských smluv platí podle § 55 odst. 3 obchodního zákoníku, který je pro spotřebitele příznivější než způsob vyjádření právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku. Tím, že § 55 odst. 3 obchodního zákoníku je kogentní povahy, musí být pochybnosti připočteny k tíži dodavatele, bude-li smlouva obsahovat výraz nebo formulaci připouštějící různou interpretaci, což je velmi důležité, neboť spotřebitelské smlouvy mají zpravidla povahu adhezních smluv, které již předem jednostranně připravil dodavatel.

Již shora zmiňovaným problémem spotřebitelských smluv podle občanského zákoníku je dále jejich širší působnost, neboli přesahující transpozice pokud jde o definici spotřebitele.

Komunitární právo definuje spotřebitele vždy jako fyzickou osobu a Evropský soudní dvůr interpretuje tak, že termín "spotřebitel", jak je definován v čl. 2 písm. b) směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, je nutno vykládat tak, že se vztahuje výlučně na fyzické osoby, obdobnou definici obsahují i další směrnice č. 84/450/EHS a č. 97/7/ES. Občanský zákoník definuje však spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§ 52 odst. 3). Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, přináší další definici spotřebitele a považuje za něj fyzickou nebo právnickou osobu, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami [§ 2 odst. 1 písm. a)].

Obecně se ovšem v členských státech zastává názor, že vázanost právnických osob právní úpravou spotřebitelských smluv omezuje svým způsobem jejich smluvní svobodu, je-li druhá ze smluvních stran, rovněž právnická osoba, řazena do kategorie spotřebitelů.

Ke zmiňovaným nedostatečnostem provedené implementace je třeba uvést, že transpozice směrnice o ochraně spotřebitele není vůbec jednoduchá, zvláště jde-li o směrnici č. 93/13/EHS, o čemž svědčí řada soudních řízení, která před Evropský soudní dvůr Evropských společenství iniciovala Komise pro porušení Smlouvy o ES podle čl. 226 Smlouvy o ES z důvodu nedostatečně provedené transpozice této směrnice.

Implementace předpisů z oblasti ochrany spotřebitele ovlivňuje ve svých důsledcích závazkové smluvní právo, když stanoví nové standardy smluvních podmínek pro vybranou kategorii smluvních vztahů. Obdobnou situaci ne zcela dokonalé transpozice lze konstatovat také v případě směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 1999/44/ES o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na spotřební zboží mj. do zvláštních ustanovení občanského zákoníku o prodeji zboží v obchodě.

Např. v § 616 odst. 3 občanského zákoníku, kde jsou upraveny následky pro případ, kdy věc při převzetí kupujícím není ve shodě s kupní smlouvou, se stanoví výjimky z odpovědnosti, "pokud kupující před převzetím věci o rozporu s kupní smlouvou věděl nebo rozpor s kupní smlouvou sám způsobil." V příslušném ustanovení směrnice č. 1999/44/ES čl. 2 odst. 3, o jehož transpozici šlo, se však "nejedná o rozpor se smlouvou v případě, že spotřebitel v okamžiku uzavření smlouvy věděl o rozporu se smlouvou nebo pokud o něm rozumně nemohl nevědět," což není totéž.

NEDOKONALÉ TRANSPOZICE VYVOLÁVAJÍ OTÁZKY

V souvislosti s nedokonalými transpozicemi směrnic je nutné položit si otázku, jaká právní úprava, jaká definice bude v případě sporu pro soud rozhodná, zda se bude soud zabývat nuancemi mezi komunitárním právem a vnitrostátním právem.

Evropský soudní dvůr judikoval ve známých rozsudcích 6/64 Costa/ENEL, C-6/90 Francovich apod., pravidlo o přednosti komunitárního práva, a že vnitrostátní právo, které je v rozporu s komunitárním právem je nepoužitelné, přičemž členský stát nese odpovědnost za škodu, kterou způsobí porušením závazků, které pro něj vyplývají ze základních smluv a právních aktů vydaných na jejich základě.

V daném případě neobstojí domněnka založená, respektive vycházející z takové judikatury Evropského soudního dvora, že v případě nedostatečné implementace komunitárního právního předpisu nastupuje bezprostřední přímý účinek směrnice.

Evropský soudní dvůr řešil již v minulosti obdobný případ týkající se implementace neprovedené včas a dospěl k závěru, že takové řešení přichází do úvahy pouze ve vertikálním vztahu účastníků, nicméně při horizontálním vztahu (soukromoprávním vztahu dvou subjektů) nelze s takovou domněnkou uspět, neboť by docházelo k současnému poškození dvou účastníků, kteří neporušili vnitrostátní právní předpisy bona fide, že jsou kompatibilní s komunitárním právem.

V souvislosti s nedokonalou transpozicí směrnic týkajících se ochrany spotřebitele je zapotřebí vycházet z pozdější judikatury Evropského soudního dvora, a to především z jeho rozsudku ze dne 14. července 1994 ve věci C-91/92 Paola Faccini Dori.

Ze skutkového stavu této věci vyplývá, že paní Faccini Dori, bytem v Monze, uzavřela dne 19. 1. 1989 s firmou Interdiffusion Srl na hlavním nádraží v Miláně, tedy mimo její provozovnu, smlouvu o korespondenčním kursu angličtiny. Dne 23. 1. 1989 sdělila této firmě doporučeně, že od objednávky odstupuje, na což firma Interdiffusion Srl reagovala sdělením ze dne 3. 6. 1989, že pohledávku postoupila firmě Recreb Srl a paní Faccini Dori následně dne 24. 6. 1989 také této firmě písemně potvrdila, že od objednávky odstupuje a dovolávala se svého práva na odstoupení podle směrnice č. 85/577/EHS. Firma Recreb Srl se s nároky na dohodnutou částku včetně úroků a nákladů obrátila dne 30. 6. 1989 na příslušný soud (Giudice conciliatore) ve Florencii, který vydal dne 20. 11. 1989 platební rozkaz, proti němuž paní Faccini Dori podala odpor. Vzhledem k tomu, že v inkriminované době Itálie ještě směrnici Rady č. 85/577/EHS netransponovala, ač její čl. 9 odst. 1 uložil členským státům učinit nezbytná opatření do čtyřiadvaceti měsíců od oznámení směrnice, tj. do 23. 12. 1987, rozhodl se soud obrátit na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou, což učinil dne 24. 1. 1992, když v mezidobí Itálie směrnici Rady č. 85/577/EHS transponovala zákonem č. 50 ze dne 15. 1. 1992, který nabyl právní moci dne 3. 3. 1992. Předběžná otázka se týkala interpretace čl. 1 odst. 1, čl. 2 čl. 5 odst. 1 směrnice Rady č. 85/577/EHS.

Evropský soudní dvůr potom v rozsudku konstatoval, že:

Čl. 1 odst. 1, čl. 2 a čl. 5 směrnice Rady č. 85/577/EHS jsou ve vztahu k určení oprávněných osob a minimální lhůty pro oznámení odstoupení bezpodmínečná a dostatečně precisní.

Jestliže opatření transponující směrnici nebyla provedena ve stanovené lhůtě, nemůže spotřebitel sám právo odstoupení od smlouvy vůči dodavateli, s nímž smlouvu uzavřel, o směrnici sám opírat a uplatňovat ji před vnitrostátním soudem. Nicméně vnitrostátní soud při aplikaci právních předpisů, vydaných před nebo po přijetí směrnice, musí přizpůsobit jejich interpretaci v nejvyšší možné míře doslovnému znění a účelu směrnice.

Evropský soudní dvůr tak navázal na svou předcházející judikaturu, podle níž směrnice nemůže stanovit povinnosti jednotlivci, a proto se jí nelze vůči jednotlivci dovolávat (152/84 Marshall apod.).

Evropský soudní dvůr sice v inkriminovaném případě popřel horizontální přímý účinek ustanovení směrnic, nicméně připomněl tzv. nepřímý účinek směrnic, resp. povinnost tzv. eurokonformní interpretace, jehož účel je v porovnání s přímým účinkem v podstatě totožný, neboť zahrnuje povinnost členského státu vykládat vnitrostátní právo v nejvyšší možné míře tak, aby se dosáhlo cíle předvídaného směrnicí.

V této souvislosti potom Evropský soudní dvůr odkázal na ustálenou judikaturu, podle níž je povinností členských států dosáhnout směrnicí předvídaného výsledku spolu s povinností přijmout podle čl. 10 ex-čl. 5 Smlouvy o ES veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření závazná pro všechny instituce členských států a týká se i soudů, pokud jde o otázky náležející do jejich jurisdikce (14/83 von Colson apod.).

Až při řešení sporných záležitostí se postupně formulují a stabilizují prostřednictvím tzv. práva soudcovského pravidla, jež konkretizují obecné zásady a optimalizují protikladné požadavky. Zvláštní úlohu při vytváření takového soudcovského práva plní rozhodování Evropského soudního dvora.

Úlohou justice je respektovat standardy komunitárního práva a při rozhodování přihlížet k duchu směrnic.

Tímto způsobem má být v rámci Evropských společenství zajišťována právní jistota, když odlišné právní kultury ovlivňují nejen zákonodárce, ale i smluvní strany.

Vedle obecných soudů náleží soudní kontrola dodržování standardních smluvních podmínek spotřebitelských smluv také soudům rozhodujícím ve správním soudnictví. V těchto případech, kdy je komunitární právo méně přísné, méně striktní, by zřejmě potom k postihu vůbec nemělo dojít, viz názor Evropského soudního dvora vyjádřený v rozsudku Faccini Dori, vykládat vnitrostátní právo (po nedokonalé transpozici) v duchu komunitárního práva, které má mít zásadně přednost.