Několik vět…
Jiřina Šiklová
Narodila se v roce 1935 v Praze. Vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity
Karlovy v Praze. V roce 1965 se podílela na založení katedry sociologie FF UK. Kvůli své
angažovanosti byla po 21. srpnu 1968 z fakulty vyloučena a později vězněna za šíření zahraniční
literatury. Po roce 1989 se vrátila k výuce sociologie a podílela se na založení Katedry sociální
práce FF UK či pražského Centra pro Gender Studies.
Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu
jsme aktivně usilovali.
Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů a
blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.
Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně
odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.
Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost
těch komunistických. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na
komunální, krajské i centrální úrovni.
Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými
rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou.
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v
západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.
Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s
momentálně neznámým vlastníkem - akciemi na doručitele.
Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě
s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci.
Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více
než v Londýně nebo v Paříži.
Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala.
Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské nikoli
české.
V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál,za několik dní ho překryje ten další.
Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské
integrace, nestojí korupce za půl slova.
I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic.
Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou
lenost.
Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora.
Necháme se stříhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit
svůj názor.
Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály.
Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.
Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a
sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.
Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim
unikají.
Svou lenost pak omlouváme filozofií, že "jsou stejně všichni stejní", případně "tihle
budou ještě horší".
Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu.
Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu.
Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje
zemi, která bude jednou jejich.
Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit
jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat. Myslí si, že
stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých
daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé.
Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i
společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že i
ostatní strany využívají své zaslepeně loajální "fanoušky", ochotné jim odpustit
úplně cokoli.
Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých,
nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili
bližší než toho druhého kabát.
Kolikrát jsme už slyšeli, že "není koho volit", mnozí volit nechtějí a nepůjdou.
Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším
zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten "vyhozený"? Jakou
cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?
Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty
velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: "A proč jste s tím tehdy něco
neudělali?" Připravujme si dnes odpověď pro naše děti.
Nemusíte to podepisovat. Můžete to poslat dál.
Jiřina Šiklová
Klimentská 17, Praha 1.
e-mail: jirina.siklova@ecn.cz