ROZSUDEK - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 29.06.2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009

Za přiměřeného použití § 30 ZRŘ nelze dovodit, že pokud si účastníci dohodli, že spory budou řešeny rozhodcem „s jednáním podle písemných podkladů podle zásad spravedlnosti“, došlo k vyloučení ústnosti řízení, jak ji předpokládá § 19 odst. 3 ZRŘ. Užití výrazu „jednání“ svědčí o opaku, tedy o zachování principu ústnosti řízení. Za situace, kdy řízení neproběhlo ústně, jak předpokládá ZRŘ, nebyla stranám poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a podle § 31 písm. e) ZRŘ je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu.

.... V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základním principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem "rovnost zbraní". Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb. ....

************

ROZSUDEK - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.05.2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007

Při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně.

************

USNESENÍ - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.06.2010, sp. zn. 20 Cdo 3011/2008

Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností. Je tomu tak proto, že doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení. Stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález, případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení.

USNESENÍ - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.05.2009, sp. zn. 20 Cdo 2103/2007

Předpokladem formální vykonatelnosti rozhodčího nálezu je jeho účinné doručení. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Na základě tohoto závěru je třeba dovodit, že předmětem dohody účastníků ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. nemůže být ani postup pro případ, že se účastníkovi nepodaří písemnosti podle § 45 a násl. o. s. ř. doručit. I v tomto případě je nezbytné se řídit ustanoveními občanského soudního řádu, která takovou situaci řeší

************

ROZSUDEK - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 28.05.2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008

1. Vztah obou právních norem je upraven ustanovením § 30 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz „přiměřené“ vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle § 30 zákona o rozhodčím řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu.

2. Za nejtypičtější případ odepření možnosti věc před rozhodci projednat, je považována nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná. Dalším nezbytným požadavkem pak je, aby stranám byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy k prokázání jejích tvrzení, ale tyto důkazy i provést (za předpokladu, že nejsou pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné). Pokud důkazní návrh některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden.

************

USNESENÍ - Nejvyšší soud ČR v Brně ze dne 10.03.2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010

Jednání jako složka objektivní stránky trestného činu může mít navenek i podobu právního úkonu. Jinak řečeno, také prostřednictvím právního úkonu lze – při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti – spáchat trestný čin. Pro posouzení otázky, zda byl právním úkonem spáchán trestný čin, není podstatné, zda jde o úkon platný nebo neplatný, nýbrž to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn. Trestnost činu spáchaného prostřednictvím právního úkonu nemůže být vyloučena jen tím, že právní úkon je neplatný.

************

USNESENÍ - Ústavního soudu ČR v Brně ze dne 29.09.2010, sp. zn. I. ÚS 2744/10

.... Ústavní soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí (srov. např. usnesení, sp. zn. I. ÚS 339/02, IV. ÚS 511/03, I. ÚS 263/02, III. ÚS 145/03, I. ÚS 2619/08 či I. ÚS 533/10). Vycházel v nich z toho, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale napevno staví, vyjasňuje závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Z toho citovaná judikatura dovozuje, že ústavní stížnost, napadající rozhodnutí rozhodce, směřuje proti rozhodnutí, jehož původcem není orgán veřejné moci.

Uvedená judikatura Ústavního soudu dopadá i na případ stěžovatele. Tedy, stěžovatel se uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdal práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel nemůže namítat ani nedodržení jiných aspektů spojených projednáním věci u dle hlavy páté. Hlava pátá "právo na soudní a jinou právní ochranu" pojednává toliko o řízení před orgánem veřejné moci, zejména před soudem. Pokud stěžovatel argumentuje porušením principu rovnosti, pro stručnost postačí dodat, že srovnávat (v rámci rovnosti) lze z povahy věci jen srovnatelné, přičemž stěžovatel se srovnává se skupinou osob, kterou nutno označit s jeho případem za nesrovnatelnou. Skupina osob, která má garantováno základní právo na nezávislý a nestranný soud (a další základní práva spojené se soudním přezkumem), se - oproti stěžovateli - dobrovolně a vědomě práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem uzavřením rozhodčí smlouvy nevzdala.

Ústavní soud pro úplnost podotýká, že podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, platí, že "Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení." Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti například namítal, že v jeho věci byl rozhodce "samozvaný, jmenoval sám sebe, tedy v rozporu se zákonem", nebo že mu rozhodce nedal možnost projednat věc v jeho přítomnosti a vyjádřit se, mohl podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. c), e) zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí, že by byl takový návrh podal.

Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele dojít nemohlo. ....

************