Ochrana spotřebitele a rozhodčí doložky
Mgr. David Slováček
Publikováno: Bulletin advokacie č. 7-8/2009, rubrika Články, str. 46 - 48

Předmětná hesla:
rozhodčí doložka - ochrana spotřebitele

MDT:
366.542 Ochrana spotřebitele legislativními prostředky.
341.241 Smlouvy.

Anotace:

Rozhodčí doložka, umístěná ve formuláři smlouvy či ve formuláři obchodních podmínek, je nekalým ujednáním ve smyslu § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Z hlediska evropské směrnice nebyla individuálně sjednána. Z hlediska české definice nekalých podmínek je pak v rozporu s požadavkem dobré víry (ve smyslu přiměřenosti a ohledů na zájmy spořebitele) a znamená újmu spotřebitele (zhoršení jeho právního postavení v případném sporu). Značná nerovnováha v právech a povinnostech dodavatele a spotřebitele pak spočívá v nepřiměřeném vyloučení základního práva na soudní ochranu., které prakticky postihuje zejména spotřebitele. Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou dále také v rozporu s obecným ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku, neboť se jedná o o odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele a spotřebitel se jimi vzdává zákonem poskytnutých práv.

Plný text článku:

OCHRANA SPOTŘEBITELE

Ochrana spotřebitele se v rovině soukromého práva realizuje prostřednictvím hlavy V občanského zákoníku nazvané "Spotřebitelské smlouvy". Nejedná se přitom o úpravu vycházející pouze z představ našeho zákonodárce, nýbrž jsou v ní zapracovány příslušné směrnice Evropských společenství. Přestože se při četbě mnoha právních dokumentů každodenního právnického života (soudních podání, rozsudků) může zdát, že znalost zásad či principů soukromého práva řady právníků končí u zásady "smluvní volnosti", případně zásady "smlouvy je třeba dodržovat", dostává se do širšího povědomí také skutečnost, že dvě výše uvedené zásady nemohou a nikdy nemohly být vnímány izolovaně.

Již dříve byla samozřejmě smluvní volnost stran omezena ustanoveními občanského zákoníku kogentní povahy. Z pohledu ochrany spotřebitele rozšířené novelou občanského zákoníku z roku 2000 1) se tyto zásady nově střetávají také se zásadou "ochrany slabší smluvní strany". Profesionál - dodavatel (obchodník) je totiž fakticky zvýhodněn ve smluvním vztahu, zejména s ohledem na svou větší zkušenost s prodejem, znalost nabízeného výrobku a zpravidla i lepší znalost práva a možnost jednostranně formou formulářů stanovit smluvní podmínky. Spotřebitelské právo proto stanoví za účelem vyrovnání přirozeně vzniklé nerovnováhy mezi smluvními stranami v zájmu spotřebitele jednak odchylky od obecného občanského práva, jednak jeho doplnění. 2)

Důležitou součástí spotřebitelského práva je zákaz nekalých podmínek (unfair terms) ve spotřebitelských smlouvách zakotvený v ustanovení § 56 občanského zákoníku, který je nutno vykládat jako konkretizaci důležité zásady českého spotřebitelského práva - "jednostranné kogentnosti" vyjádřené v ustanovení § 55 odst. 1 téhož zákona. Přestože je tato úprava účinná již osm let, je její uvádění do spotřebitelské praxe velmi pomalé. Přispívá k tomu jistě i velmi složitá definice nekalých podmínek, kterou je nutno vykládat se znalostmi příslušných souvislostí, a to zejména těch evropských. Z pohledu citovaných ustanovení je pak třeba posuzovat přípustnost v praxi častých rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách.


VÝCHOZÍ MIMOPRÁVNÍ ÚVAHY

Domnívám se, že každý výklad platného práva musí vycházet ze znalosti aktuálních společenských podmínek a pokoušet se o nalezení materiální spravedlnosti v mezilidských vztazích.

K napsání tohoto článku mne přivedl článek z jednoho internetového blogu, 3) v němž Tomáš Pecina nadnesl, že ujednání natolik jednostranně výhodné jako rozhodčí doložka je ve spotřebitelské smlouvě nepřípustné a spotřebitel se může dovolat její neplatnosti dle § 55 odst. 1 občanského zákoníku.

Na specifických segmentech trhu - spotřebitelské mimobankovní úvěry a leasingové smlouvy - ukazuje pak Pavel Uhl problematičnost rozhodcovské praxe. Většina firem podnikajících v těchto odvětvích, ale také autobazary, pojišťovny či realitní kanceláře, užívá vytištěné smlouvy nebo obchodní podmínky, kde jsou takzvané "rozhodčí doložky" předem uvedeny, a na celou sféru vztahů vyvolaných činností těchto podnikatelů se tak vztahuje vyloučení pravomoci státních soudů a svěření spravedlnosti předem určenému soukromému subjektu. Autor dále poukazuje na to, že ač je rozhodce podle zákona nezávislý, vždy si rozmyslí aplikovat na posouzení případu dobré mravy (neuznat vysoký úrok, smluvní pokutu nebo jiné jednostranné podmínky). Pokud by to udělal, přestal by být v tvrdé konkurenci nadále vybírán jako rozhodce. 4)

Taktéž mé vlastní zkušenosti z právní praxe potvrzují, že problém rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách není zanedbatelnou záležitostí několika neopatrných jedinců, nýbrž se jedná o fenomén se vzrůstající tendencí. Na počátku problému skutečně stojí vždy nedbalost, či lehkovážnost spotřebitele (často fakticky znevýhodněného pokročilým věkem, či původem ze sociálně vyloučeného prostředí). Cena, kterou tento spotřebitel za svoji chybu platí v podobě ztráty práva na spravedlivé projednání jeho věci nestranným soudem, je však nepřiměřená. Nabízím zde proto výklad platného práva, který ochranu spotřebitele před rozhodčími doložkami umožňuje.


NEKALÉ UJEDNÁNÍ (§ 56 ODST. 1 OBZ)

Ve spotřebitelských smlouvách jsou zakázána taková ujednání, která "v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran" (§ 56 odst. 1 občanského zákoníku).

Jak vysvětluje komentář k občanskému zákoníku 5) je třeba pojem "dobré víry" vykládat ve smyslu komunitárních předpisů, nikoliv v tradičním významu české civilistiky. Dobrou víru tak připodobňujeme k "dobrým mravům", čímž se ještě obsah tohoto pojmu nevyčerpává, neboť samotný rozpor s dobrými mravy je sankcionován neplatností již na základě ustanovení § 39 občanského zákoníku. Dobou víru je tedy nutno posuzovat spíše jako jakousi "přiměřenost s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu", což vyplývá z cílů právní úpravy. Cíle harmonizované úpravy lze pak vyčíst z preambule příslušné evropské směrnice. 6) K přiměřenosti obchodní podmínky preambule uvádí, že je nutno ji posuzovat s ohledem na sílu vyjednávacích pozic stran, na to, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s příslušnou podmínkou. Dobrá víra (přiměřenost) je naplněna, pokud prodávající nebo poskytovatel jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně a bere v úvahu jeho oprávněné zájmy.

Pojem "značné nerovnováhy" snad netřeba složitě vykládat a jde spíše o postupné judikatorní naplnění tohoto neurčitého právního pojmu. Dle preambule citované směrnice by spotřebitelé měli být chráněni před zneužitím moci prodávajícího nebo poskytovatele, zejména před jednostranně sepsanými běžnými smlouvami a nepřiměřeným vyloučením základních práv ve smlouvách. Právě nepřiměřené vyloučení základních práv lze v mnoha případech považovat za výkladové vodítko při určování "značné nerovnováhy".


ROZHODČÍ DOLOŽKA

Proti obecnému užívání rozhodčích doložek v obchodních vztazích nelze mít námitek. V takových případech se plně projevují výhody arbitrážního řešení sporů, jimiž je neveřejnost (ohled na obchodní tajemství a jiné chráněné informace), odbornost rozhodců a zejména rychlost řízení. Od podnikatelů (a jejich právníků) lze také očekávat vyšší míru schopnosti uvědomit si naopak právní rizika rozhodčích řízení. Podnikatelé zde vyměňují "kvalitu a jistotu" rozhodování obecných soudů za "rychlost a efektivnost" rozhodování soudů rozhodčích. 7) Z tohoto pohledu je přípustné vzdání se práva na soudní ochranu, což potvrzuje právní teorie i praxe včetně názoru Ústavního soudu. Střet práva na svobodné uspořádání svých majetkových záležitostí (čl. 2 odst. 3 a čl. 11 Listiny) a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je vyřešen ve prospěch prvého.

Je však možné přenášet řešení sporů na rozhodce a rozhodčí soudy také v případech spotřebitelských smluv, a to uvedením rozhodčí doložky do předem připravených obchodních podmínek silnější smluvní strany? Domnívám se, že nikoliv.

Takovéto neindividuální formulářové "sjednání" rozhodčí doložky předem, při němž neměl spotřebitel možnost rozhodnout se mezi standardní právní ochranou a rozhodčím řízením, považuji za nekalé ujednání.

Vedou mne k tomu tyto důvody:

1. Spotřebitel nemá vyjednávací pozici k donucení dodavatele k vypuštění rozhodčí doložky.

2. Při uvažování nad důvody začlenění rozhodčích doložek do spotřebitelských smluv je nutno dospět k závěru, že jejich cílem je maximálně zjednodušit a urychlit vymáhání příslušných práv, přičemž statisticky půjde v drtivé většině o práva dodavatelů (v praxi úhrada sjednaných splátek úvěrů, leasingu, pokut a jiných plateb). Neexistuje tedy reálná pohnutka, aby spotřebitel s touto podmínkou předem souhlasil.

3. Rozhodčí řízení samotné pak z různých důvodů procesně znevýhodňuje spotřebitele oproti klasickému soudnímu řízení. Nejméně závažnou je patrně skutečnost, že se případné ústní jednání většinou odehrává v místě působení rozhodce, což nutí spotřebitele k vyšším výdajům, než kdyby se soudní řízení odehrávalo u jeho obecného soudu. Závažnější je, že procesní lhůty stanovené v nejrůznějších rozhodčích pravidlech bývají velmi krátké a v porovnání se lhůtami občanského soudního řádu pro spotřebitele nevýhodné. Taktéž následek nevyjádření se v těchto krátkých lhůtách (jímž je obvykle fikce uznání nároku žalobce) je oproti obecné procesní úpravě velmi tvrdý. Rozhodčí řízení je obvykle jednostupňové, což snižuje možnost odhalení a napravení případných chyb "vyšší instancí".

4. Rozhodčí doložka vylučuje možnost předložení sporu obecnému soudu, čímž je spotřebitel zbaven soudní ochrany ve smyslu čl. 36 Listiny, přičemž toto považuji za nepřiměřené vyloučení tohoto základního práva. Zatímco tedy rozhodčí doložku sjednanou mezi podnikateli nelze vnímat jako nepřípustné omezení práva na soudní ochranu, tatáž doložka předem zapracovaná do adhezní smlouvy předložené dodavatelem spotřebiteli k uzavření naopak nepřiměřeným omezením (vyloučením) tohoto základního práva je.

5. Rozhodčí řízení není nalézáním práva, ale dotvářením závazkového vztahu smluvních stran. Akcent v rozhodčím řízení není kladen na nalezení práva, ale na efektivní vyřešení sporu. Jde o vyjasnění a narovnání vzájemných práv, jež se děje činností rozhodce v zastoupení stran, které na rozhodce smlouvou delegovaly svoji vůli. Z těchto závěrů konstantně zastávaných Ústavním soudem 8) se běžně dovozuje, že státní zásahy do rozhodcovské činnosti jsou nevhodné. Zásahy soudů jsou proto právem omezeny a soudy jsou oprávněny hodnotit rozhodčí nálezy jen z velmi omezených pozic ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení. 9)

Jaká pohnutka by v tomto kontextu měla vést spotřebitele k uzavření rozhodčí doložky, není zřejmé, neboť poučený spotřebitel by naopak chtěl využívat výhod, jež mu spotřebitelské právo aplikované soudy dnes poskytuje. Nemožnost přezkumu rozhodčích nálezů soudem (až na výše uvedené výjimky, které se nikdy nedotýkají samotného posouzení jádra sporu) a jejich povaha vykonatelného právního titulu je opět v případě spotřebitelských vztahů nepřiměřeným omezením základního práva na soudní ochranu.

Názoru na obecnou nekalost rozhodčí doložky obsažené ve formulářové spotřebitelské smlouvě nasvědčuje i doporučení Komise ze dne 30. 3. 1998 zabývající se přímo principy použitelnými orgány, jež jsou odpovědné za mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. 10) V principu č. VI označovaném jako "princip svobody" je stanoveno, že zapojení spotřebitele do mimosoudních procedur nesmí být důsledkem jeho závazku, učiněného před samotným vznikem sporu, pokud tento závazek má za následek zbavení práva spotřebitele přednést jeho věc soudu.


JEDNOSTRANNÁ KOGENTNOST (§ 55 ODST. 1)

Při úvahách o přípustnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách nelze opomenout také tzv. jednostrannou kogentnost 11) zakotvenou v ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku, kterou chápu jako generální klauzuli ochrany spotřebitele. Tato právní úprava jde sice nad rámec evropské směrnice a výklad tohoto institutu není bez problémů (viz citovaný komentář), přesto se však domnívám, že je třeba ve spotřebitelských smlouvách toto ustanovení vždy zohlednit.

Vyjdeme-li z výše naznačených úvah o nevýhodnosti rozhodčí doložky pro spotřebitele, lze sjednání takové doložky chápat jako "odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele". Takové ujednání je v rozporu s § 55 odst. 1 občanského zákoníku a již dle této obecné klauzule by mělo být neplatné, a to relativně (§ 40a).

Sjednání rozhodčí doložky lze také ve smyslu výše popsaném chápat jako vzdání se práva na soudní ochranu předem. Ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku však zároveň uvádí, že "spotřebitel se nemůže vzdát zákonem poskytnutých práv, nebo jinak zhoršit své postavení". Také z tohoto důvodu je sjednání rozhodčí doložky relativně neplatné.


ZÁVĚR

Každá rozhodčí doložka umístěná ve formuláři smlouvy, či ve formuláři obchodních podmínek, jež jsou součástí smlouvy, je nekalým ujednáním ve smyslu § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Z hlediska evropské směrnice nebyla individuálně sjednána. Z hlediska české definice nekalých podmínek je pak v rozporu s požadavkem dobré víry (ve smyslu přiměřenosti a ohledů na zájmy spotřebitele) a znamená újmu spotřebitele (zhoršení jeho právního postavení v případném sporu). Značná nerovnováha v právech a povinnostech dodavatele a spotřebitele pak spočívá v nepřiměřeném vyloučení základního práva na soudní ochranu, které prakticky postihuje zejména spotřebitele, neboť rozhodčí řízení vedená z popudu spotřebitele jsou velmi výjimečná. 12)

Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou dále také v rozporu s obecným ustanovením § 55 odst. 1 občanského zákoníku, neboť se jedná o odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele a spotřebitel se jimi vzdává zákonem poskytnutých práv, čímž zhoršuje své postavení.

Vzhledem k relativní neplatnosti rozhodčích doložek lze doporučit, aby se spotřebitel (či jeho advokát) co nejdříve dovolal neplatnosti tohoto smluvního ujednání, a to jednostranným adresovaným úkonem druhé smluvní straně.

Vedle těchto obecně použitelných důvodů neplatnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských adhezních smlouvách lze dále vždy v konkrétním případě poukázat na konkrétní nešvary potvrzující nepřípustnost užité rozhodčí doložky. Častým prohřeškem z pohledu ochrany spotřebitele je nemožnost spotřebitele podílet se na určení rozhodce. Ten je určen buďto přímo formulářovou smlouvou, nebo na jejím základě osobou stojící v čele určitého sdružení rozhodců. Přiměřenost (ve smyslu "dobré víry") takového ujednání nechť si čtenář posoudí sám. Totéž platí o odkazech na elektronicky zveřejněné rozhodčí a poplatkové řády jednotlivých rozhodčích asociací, či sdružení, které jimi mohou být kdykoliv změněny.

------------------------------------------------------------------
1) Zákon č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
2) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 418.
3) Pecina, T.: Příběhy z legislativního Sherwoodu I, https://tompecina.blogspot. com/2009/05/pribehy-z-legislativniho-sherwoodu-i.html (stránky navštíveny dne 7. 5. 2009).
4) Uhl, P.: Spravedlnost na tržišti, https://www.spotrebitelskyudel.cz/?p=62, (stránky navštíveny dne 12. 5. 2009).
5) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 494.
6) Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách zveřejněná v úředním věstníku dne 21.4. 1993, L 95/29.
7) Bělohlávek, A., Pezl, T.: Mezinárodní a tuzemské rozhodčí řízení z pohledu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a pravomocí soudů a ústavou garantovaných práv (institut zrušení rozhodčího nálezu v souvislosti se zákazem revision au fond), Právník, 2007, číslo 7, str. 779.
8) Např. usnesení III. ÚS 166/05, IV. ÚS 11/03, I. ÚS 339/02, Pl. ÚS 37/08.
9) Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů.
10) Commission recommendation 98/257/EC of 30 March 1998 on the principles applicable to the bodies responsible for out-of-court settlement of consumer disputes, zveřejněno v úředním věstníku dne 17. 4. 1998, L 115/31.
11) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2008, str. 483.
12) Jiná situace nastává ohledně rozhodčích smluv uzavíraných až po vzniku sporu, kdy spotřebitel může v dohodě s dodavatelem využít mimosoudní cesty urovnání jejich sporu, vyplývajícího např. z namítané vady plnění.